středa 19. září 2018

Forever With Us | Kapitola 5.

9/19/2018 04:36:00 odp.

 Právě čtete vícedílnou fanfikci Forever With Us, která má zaměření Five Nights at Freddy's. V příběhu jsou uplatněny některé teorie, které ne všichni mohou podporovat, a byla bych ráda, kdybyste to respektovali.



Když May poslepu, v naprosté tmě následovala Toy Bonnieho, divila se, jak může tak snadno vidět na cestu, protože ona každou chvíli narazila do zdi. Chtěla se jej chytit za rameno, aby si nepřišla tak ztracená, ale nedokázala nahmatat žádnou část jeho těla - a dřív, než by se jí to možná i povedlo, došli do cíle.

Místnost se starými animatroniky, jejichž součástky se používaly na opravu těch nových.

May zamžourala do světla z lampy a zadívala se na čtveřici lidí oblečených do kostýmů starých robotů pizzerie. Lidských podob animatroniků, opravila sama sebe May. Řekla jsem si přeci, že jim budu věřit. Kdyby ne, přeci jen by se mohli urazit a já bych tady skončila dřív, než bych chtěla, a taky jiným způsobem, než bych chtěla.

Při pohledu na starého Freddyho Fazbeara, jehož vlasy byly sice hnědé, ale u očí se mu již tvořily vějířky vrásek, dostala strach, že se z jeho úst ozvou tak jedovatá slova, jako tomu bylo v případě Toy Freddyho - tehle starší muž se však vlídně usmál, stejně tak i stará Chica a Foxy, jemuž v hrudníku však zela díra a ruku mu zdobil skutečný hák. May zalapala po dechu a doufala, že díra je jen nakreslená na jeho oblečení.

Mnohem více se však lekla, když se jí před očima vynořil Bonnie, jehož obličej byl zčásti zcela utržený a místo očí mu na černém pozadí jeho hlavy svítily rudé tečky.

Tohle za žádných okolností nemohl být člověk.


May úlekem zaječela a nechtěně tak upoutala pozornost všech animatroniků okolo.

❝Co se děje?❞ zeptal se Freddy. ❝Někdo tu je?❞

❝Ne, ne...❞ dýchala May zhluboka a snažila se nedávat najevo další úleky ze vzhledu Bonnieho. ❝Já jenom...❞

❝Co je, co jsi viděla?❞ položil Toy Bonnie otázku a starší Bonnie se začal otáčet za sebe a hledat něco, co May tak strašně vyděsilo. Nic však nespatřil, tak pohledem sklouzl zpět na lidskou bytost před ním.

❝Co se ti stalo?❞ odhodlala se po chvíli zeptat se Bonnieho a ukázala na jeho zničenou tvář, pak si ale uvědomila, že to už přece ví a že Bonnieho viděla mnohokrát v téhle místnosti jako robota. ❝Chci říct... bolí to?❞

❝Mám snad něco s obličejem? Ah... Počkat, ty myslíš tohle, že? Že myslí tohle?❞ ukazoval na celou svou tvář a pohledem se ptal ostatních. ❝Proč by to mělo bolet? Vlastně si ani nepamatuju, jak se to stalo,❞ krčil rameny. May se bála, že by ostatní animatroniky mohla urazit její reakce na Bonnieho zranění, ale například Foxy se začal od srdce smát nad komičností situace a Freddy Fazbear se k němu brzy připojil a chechtal se chvílemi ještě hlasitěji, než on. Chica, která byla mnohem menšího vzrůstu, se také smála, ale kryla si tvář a hlavně ústa dlaněmi, aby nebyla tolik hlasitá.

❝Mohu... si sáhnout?❞ zeptala se tiše a natáhla ruku.


❝Ne... Ne, prosím, nesahej na to,❞ ozval se za jejími zády Toy Freddy. Alespoň si podle hlasu myslela, že je to on, protože když se otočila, nikdo za ní nestál. Pravděpodobně se vyplížil z místnosti, potichu jako kočka. V místnosti, kde se právě nacházeli, předtím stoprocentně nestál, May by si jej určitě všimla, takže musel našlapovat tak, že jeho kroky v protáhlé chodbě netvořily žádnou ozvěnu.

Samo o sobě by něco takového nebylo dvakrát snadné.

Přesto ale stáhla ruku a už neuvažovala nad tím, že by se Bonnieho, byť jen trochu, dotkla.

❝Promiň... promiň,❞ pokusila se následně omluvit své chování a odpovědí na její chování bylo pouhé pokrčení rameny.

❝Takže ty ses tu tedy ztratila, že?❞ zeptal se Freddy, čímž přerušil houstnoucí ticho. ❝Nebo lépe řečeno zapomněla.❞ Jeho hlas, stejně jako hlasy všech ostatních, stejně jako hlas Toy Freddyho, zněl kovově a prázdně, ale i tak se každý z nich nějak lišil. Freddy například zněl hluboce a jako kdyby byl uzpůsoben na přednesy a recitace.

❝Dalo by se to tak říct,❞ podrbala se May na zátylku a nasadila omluvný výraz.


❝Dám ti prostor se seznámit s ostatními, dokud je to jen trochu možné, a poté by mě potěšilo, kdybys za mnou přišla sem. Rád bych s tebou probral možnosti, jak tě dostat bezpečně ven, a doufám, že by ti to pomohlo.❞

S vděkem tuto nabídku přijala. Následně už Toy Bonnie dále nevyčkával a volal na ni ze dveří, aby ho následovala za ostatními. Zdálo se, že ji právě čeká seznámení se s největším počtem robotů. Lidských robotů.

Po dočasném rozloučení se se starší generací jej tedy následovala do hlavního sálu, odkud on sám přišel, a jelikož byla chodba znovu spoře osvícená, musela tápat ve tmě, zatímco Toy Bonnie před ní šel naprosto klidně a přímo. Avšak osvětlená Show Stage jí vynahradila všechny ty kroky strávené v absolutní tmě. Atmosféra místnosti se podstatně lišila od její denní verze, vše nyní působilo mnohem útulněji a tajemněji zároveň. Trojice skutečných robotů v podobách zvířat - Toy Chica, Toy Bonnie a Toy Freddy - stáli na svém místě, a veprostřed místnosti stálo v kroužku několik lidských verzí těch a dalších robotů, trpělivě vyčkávajíc a zvědavě vyhlížejíc May.



středa 12. září 2018

Forever With Us | Kapitola 4.

9/12/2018 04:12:00 odp.

 Právě čtete vícedílnou fanfikci Forever With Us, která má zaměření Five Nights at Freddy's. V příběhu jsou uplatněny některé teorie, které ne všichni mohou podporovat, a byla bych ráda, kdybyste to respektovali.



Zpoza rohu se vynořila modrovlasá, ušatá, veselá hlava, očividně nadšená z nezvaného hosta.

❝Ahoj, já jsem Toy Bonnie,❞ řekl a pokusil se May podat ruku, když ho náhle stáhl Toy Freddy zpátky. May byla v šoku z této reakce a spadl jí ze srdce takový kámen, že se jí z úlevy až podlomila kolena.

❝Tak počkej, mrzoute,❞ zaprotestoval Toy Bonnie. ❝Bude tady muset čekat, s tím nic neuděláš, a jestli máš problém s tím, že bych jí rád porkytnul společnost, protože jsme takhle neměli šanci si s člověkem poklábosit snad celou věčnost, tak si s tím problémem vytři prdel.❞

❝Ergh...❞ vydechl Toy Freddy s vrčivým tónem a pak svůj hlas trochu uvolnil. ❝Dobře, fajn, jak chceš, dej mi pokoj, zajdo.❞

❝Králík,❞ opravil ho Toy Bonnie tiše, snad jako kdyby doufal, že ho Toy Freddy neuslyší. ❝...jsem králík.❞

❝Táhni.❞

Během několika sekund byl Toy Bonnie zase u May a pozdravil ji ještě jednou, tentokrát se o podání ruky nepokoušel. Místo toho ji zavedl do jedné z místností v pizzerce, nechal ji se posadit na jednu židli a sám si sedl naproti. Celou dobu se usmíval a May byla naprosto unešená z toho, že ještě pořád žije, i když se jí v hlavě honily pochybovačné myšlenky, podezírající Toy Bonnieho z psychopatie, jako kdyby ji měl každou chvíli s tímto nevinným úsměvem na lících zapíchnout.

❝Promiň toho Toy Freddyho... Bývá občas nevrlý, ale přejde ho to,❞ usmál se.

Fajn... Dobře, vážně hodlám věřit tomu, že to mají být skutečně oni? zamyslela se May.


Několik podobných otázek se honilo May hlavou a ta nebyla schopná říct, zda něčemu tam vůbec důvěřuje, po těchto událostech. Vždyť... Žádný alkohol nepila, nikdo jí nic do pití nesypal... Možná...
❝Co jste vlastně zač?❞ vydrala se z Mayiných úst nakonec otázka, na kterou by strašně chtěla znát odpověď.

❝Animatronici. Roboti z pizzerie.❞ řekl Toy Bonnie tak jednoduše, jako kdyby na tom nebylo nic zvláštního, a přitom udiveně, protože... Proč by to tak asi být nemohlo? Přitom volně pokrčil rameny. Když May chvíli neodpovídala a vymýšlela odpověď, zíral na ni a naklonil hlavu na stranu, až se mu tyrkysově modré, chlupaté uši překryly.

❝Skutečně? Na robota vypadáš až moc... Jak to říct... Lidsky.❞


❝Asi to bude jen detail? Já za to nemohu, netuším, co to má znamenat,❞ pokrčil rameny znovu a našpulil ústa v nevinném, nevědomém gestu.

❝Přijde mi to... Až moc divný, netuším, na kolik ti můžu v tomhle věřit...❞ vydechla dívka ve snaze vyvodit, jak by něco takového bylo logicky možné. Nechtěla se chlapce dotknout, to ani v nejmenším, ale potřebovala to říct naprosto upřímně. ❝A kolik vás tu vlastně je?❞

❝Jestli nám nechceš věřit, nevěř, nijak nám to neublíží a pochopíme to. A jsme tu... No, řekněme že mě, Toy Freddyho a Toy Chicu jsi, předpokládám, už zahlédla. Dále tu je Mangle, Marionette, Balloon Boy a čtyři z původní pizzerie, působící podstatně stařeji, než my. To poznáš sama... Pokud se budeš chtít jít podívat,❞ kývl Toy Bonnie a naznačoval, že by se už už zvedl a seznámil ji s ostatními, šokovaná May však téměř nehnula ani brvou.

❝Jak dlouho už takhle jste?❞ položila další otázku, na kterou ji odpověď velice zajímala, a přitom ji řekla pomalu, nejistě, a navíc ji nezformulovala úplně nejobratněji.

❝Pochybuji, že by ti někdo z nás byl schopen dát na tuto otázku jednoznačnou a pravdivou odpověď. Co tuším, tak si toto nepamatuje nikdo z nás - a pokud někdo ano, patrně si nepřeje, aby tato informace kolovala mezi námi všemi,❞ vysvětloval Toy Bonnie a mluvil tak spisovně, až to May svým způsobem nahánělo hrůzu.

❝Takže tohle probíhá každým večerem?❞ položila May další otázku a přitom se na židli nepatrně ošila. Začala se přiklánět k názoru, že na ni někdo uspořádal větší prank - a pokud ne, tak pak ať je bůh s ní.

❝Den co den. ❞

❝Kdo o tom ví?❞


❝Teďka jenom ty,❞ pokrčil rameny zase. ❝Teda alespoň si to myslím.❞

❝Fáájn...❞ přikývla váhavě, nedůvěřivě. ❝Pokusím se vám v tomhle ohledu věřit, platí? Stejně jsem možná jen vypila něco špatnýho...❞

❝No, jestli chceš říct, že se ti možná jen něco zdá,❞ řekl Toy Bonnie a začal si mnout bezvousou bradu, ❝tak bych neřekl, žes vypila něco špatnýho, ale něco totálně úžasnýho!❞

❝Jestli je úžasné to, že mi Toy Freddy vyhrožoval smrtí, pokud hned nevypadnu, tak teda nevím, co si mám myslet,❞ přiznala May a Toy Bonnie chvíli mlčel.

❝Fakt ti vyhrožoval smrtí?❞ řekl po chvíli. ❝Ten necita jeden.❞

❝Řekl, že budu mít co dělat s ním a ostatníma,❞ odpověděla May popravdě.

❝Áh, asi myslel to, co se stane tak nějak po půlnoci...❞ zamyslel se Toy Bonnie a pohlédl na ni se soucitným výrazem v očích. ❝Máš už vymyšlené, jak zmizíš?❞

❝Právěže ne, ledaže bych zdrhla, až přijde noční hlídač... Hele, tak už radši pojď mi ukázat ostatní, jak jsi chtěl, ať přijdu na jiný myšlenky. Nechci tu jen sedět a cítit se, jako kdyby měla brzy nadejít moje poprava,❞ přiznala May a společně se zvedli ze židlí, a poté ji Toy Bonnie vedl tmavou chodbou pizzerky.



pondělí 10. září 2018

- Grafika - Wattpad Book Cover: Projekt: Creepypasta (dárek pro Michtoranuse)

9/10/2018 12:08:00 odp.

Je pravda, že se vcelku nerada zdržuji v Creepypasta komunitě na Wattpadu; vždycky mě pak mrzí, když pozoruji, jak lidé bezohledně kopírují cizí překlady. 


Ale i tak jsem přesně tohle nedávno udělala zase.

Ale místo toho, abych se tím nechávala vytáčet dál a dál, jsem najednou spatřila zajímavou fanfikci, které jsem si snad předtím nepovšimla. 


<asi jde o takovou menší propagaci autora s přezdívkou Michtoranus. Nevím, prostě se mi to líbilo>

Příběh je originální, neobvyklý, a přijde mi čtivý. A ráda podpořím nové autory. Takže kromě přečtení všech dostupných částí a jejich okomentování jsem se také nabídla, zda by nechtěl cover, jelikož jsem na něj dostala nápad a možná bych mohla říct, že v photoshopu a tvoření coverů jsem již trochu advanced.

Když mi to bylo povoleno, nadšeně jsem se pustila do práce.


Vlastně to bylo strašně jednoduchý, ztvárnit myšlenku. Je to tvořené obrázkem lesa, obrázkem mračen (Jelikož obrázek lesa měl moc malý prostor nad sebou, tak jsem mračna musela přidělat dalším obrázkem. Jak je možné, že to není vidět? Jde o jedinou věc. Blending. Trochu si pohrát s blendingem vrstvy.), obrázkem očí (kde jsou duhovky přebarveny na červeno), duplikovaným červeným light beamem napasovaným na očích (a aby nebyly stejné, je jeden pootočený), a populárním obrázkem Slendermana s modrým pozadím, které jsem pomocí ctrl+u v photoshopu přebarvila na červeno.

Nic těžkého. Prostě čistě zábava :D

Light beam mi ale dal chvilku zabrat, protože jsem sehnala bílý a ten nešel nijak přebarvit ani upravit. Takže jsem nakonec musela hledat jiný.

Ale to je jediná komplikace.

Nejdéle mi asi nakonec zabralo vybírání fontů, protože jsem do odlišných písem tak trochu cvok a mám jich přes... 400?
Nekoukejte tak na mě. xD
Proscrollovala jsem všemožné možnosti a nakonec se rozhodla pro tuto kombinaci. Nepřijde mi to tak strašné.

A autor příběhu z toho měl radost, což i mě naplnilo radostí :D

Zaujala-li vás knížka podle obalu, neváhejte a pusťte se do čtení ^^
https://www.wattpad.com/story/155274097-projekt-creepypasta

Cover má právo použít jen Michtoranus.

Jen bych ale ráda upozornila na to, že covery na cizí příběhy dělám z důvodu nedostatku času vážně výjimečně. Prozatím nemá cenu si u mě něco objednávat, protože se k tomu prostě nebudu moci dostat. 

středa 5. září 2018

Forever With Us | Kapitola 3.

9/05/2018 04:33:00 odp.


 Právě čtete vícedílnou fanfikci Forever With Us, která má zaměření Five Nights at Freddy's. V příběhu jsou uplatněny některé teorie, které ne všichni mohou podporovat, a byla bych ráda, kdybyste to respektovali.



❝A jen taková drobnost... Jsem Toy Freddy, ten novější. Ale chceš-li, mohu ti ukázat i toho starouše...❞ začal ten kdosi, kterému May nebyla schopná uvěřit ani slovo. Toy Freddy byl robot stojící na pódiu v místnosti nazývané Show Stage, ne člověk oblečený a namalovaný jako anime medvěd.

❝Počkej... Počkej. Potřebuju to pochopit. Co to... Co to má vůbec znamenat?❞ dýchala May zhluboka ve snaze dojít ke smysluplnému závěru, například že jí před odchodem někdo něco namíchal do pití a tohle vše je pouze sen...

❝Mohu se na to samé optat i já?❞ zareagoval zostra. ❝Netuším, kdo jsi a co tu děláš, ale moc dobře vím, že tu nemáš být. Proč jsi tu?❞ Tvář člověka nazývajícího se ❝Toy Freddym❞ nepůsobila v tento okamžik zrovna přívětivě, ba naopak, naháněla hrůzu. Během rozhovoru k ní došel blíž a děsivě se čněl několik centimetrů nad ní, dostatečně vysoko, aby musela May trochu zaklonit hlavu, aby mu vůbec viděla do tváře. A až zblízka si skutečně všimla, že má na tváři jak Toy Freddyho červené tvářičky, tak i namalovaný čenich na jeho lidském nose.

❝Byla jsem... Unavená, při převlékání jsem usnula a probudila jsem se, až když tu bylo zamčeno... Nezlob se na mě prosím, nemohu za to.❞

❝Ah, nejsi ty jedna ze servírek? M-M-Mia, myslím?❞

❝May,❞ odpověděla. Docela ji potěšilo, že se hrozivý výraz z jeho tváře vytrácel, avšak neradovala se dlouho - zase se tam totiž vrátil.

❝Dobře, May. Myslím, že jelikož tu nemáš co dělat, měla bys vypadnout - tento tvůj zážitek ti stejně nikdo neuvěří - anebo budeš mít co dělat se mnou a s ostatními, rozumíš?❞

❝Prosímtě... Nevyhrožuj mi, kdybych mohla, tak tu nejsem, bohužel je tu zamčeno a já se ven nedostanu...❞ snažila se May vysvětlit situaci.

❝Pak ale zemřeš,❞ konstatoval Toy Freddy suše, jako kdyby se nic nedělo.


❝Počkej... Prosím, ne...❞ zaúpěla May.

❝Za to, co se ti tu stane, neponesu žádnou zodpovědnost. Až nastane půlnoc, stanou se z mých přátel a mě krvelačné bestie. Neurčuji, zda přežiješ, nebo ne.❞

V tento moment bylo už May jasné jediné - zvěsti musí být pravdivé. A ona sama by si určitě dokázala představit tohoto člověka, jak bez slitování bere někomu život. Ale snažila se v sobě udržet alespoň jiskřičku naděje.

❝Takže kdyby jsi to mohl rozhodnout ty, tak by jsi mě nezabil?❞

❝Na tvém životě mi nijak nezáleží.❞


May začala chápat, že je její život v dosti silném ohrožení, pokud se jí nepodaří nějak uniknout z pizzerie včas. Včas. Noční hlídač...? Možná by ji přeci jen mohl...

❝Kdybych byla schopna odejít, když bude noční hlídač přicházet... Tak se vyhnu ohrožení?❞ zeptala se.

❝Nějak tak, pravděpodobně. Než přijde, laskavě nenarušuj dění mezi námi animatroniky. Nepatříš sem... A podle toho se k tobě taky budu chovat,❞ sykl Freddy.

May se nadechla a nějak akceptovala svou aktuální nepříjemnou situaci. Zkontrolovala čas - bylo půl jedenácté. Nikdo ze zaměstnanců na pozici, na jaké byla ona, netušil, z jakého důvodu se zavírá až tak pozdě; v deset večer. Pravda, i v deset podnik stále vynášel peníze, ale byla to pizzerie pro děti. Kdyby byl tento areál spíše pro dospělé, tak by odteď dost chápala zavíračku teprv v deset. Avšak co tu tito lidé dělali? Byli to snad nějací údržbáři robotů? Proč se ❝Toy Freddy❞ prezentoval jako Toy Freddy a ne jako běžný člověk? Proč si říkal jménem robota? Vždyť to nebyl on, nebo snad ano...?

May měla tak hodinu a půl na to, aby se připravila na proklouznutí dveřmi a případně si vymyslela předem výmluvu... I když říct nočnímu hlídači pravdu by možná zas až tak taky nevadilo. Otázka je, jak to on sám vezme. Zda má rovnou vykráčet ven, nebo se snažit, aby si jí nevšiml? A přežije to ona sama do té doby vůbec? Toy Freddy přeci říkal, že ji zatím nezabijí, což může znamenat buď to, že prozatím od nich přichází mír, nebo že se rozhodl ji ušetřit a že ostatní nemusí být až tak shovívaví.

Viděla, jak od ní ❝lidská❞ podoba Toy Freddyho odchází k hlavnímu sálu. Zvědavost jí nedala a poté, co Toy Freddy zmizel za rohem, potichu přešla směrem za ním a nakoukla do sálu také. Jen lehce vystrčila hlavu zpoza futer...

A její oči se střetly s očima modrovlasého chlapce reprezentujícího Toy Bonnieho, které se instantně rozšířily.


Více May nezahlédla, protože se hned schovala zpátky za roh a začala přemýšlet, co teď. Patřil tento pseudo-Toy-Bonnie mezi ty místní, kteří by se k ní mohli zachovat tak milosrdně, jako Toy Freddy, anebo by ji byl schopen bez čekání zabít? Nebo ještě hůř; mučit ji?

Napadlo ji utéct pryč, zmizet za dalším rohem, aby ji nemohl najít, a snažně doufat v brzký příchod nočního hlídače, ale na to už bylo nejspíš pozdě. Neslyšela kroky, ale vsadila by se, že pokud by se znovu podívala za roh, dýchla by mu zpříma do tváře.




středa 29. srpna 2018

Forever With Us | Kapitola 2.

8/29/2018 04:33:00 odp.

 Právě čtete vícedílnou fanfikci Forever With Us, která má zaměření Five Nights at Freddy's. V příběhu jsou uplatněny některé teorie, které ne všichni mohou podporovat, a byla bych ráda, kdybyste to respektovali.



Dívka chodila po místnostech pizzerie a odnášela použité talíře a příbory zpátky do kuchyně, mezitím se pokoušela nešlápnout uklízečce na mop nebo vrazit do židlí, které ležely popadané na zemi, jelikož je děcka nedokázala urovnat. Díky tomu to vypadalo tak, jako kdyby po restauraci prazvláštně tančila neznámým tancem. Ke konci dne byla celá pizzerie cítit dětským potem a močí, pizzou a kdo ví, co se tam dalo ještě načichat. Uklízečky naštěstí sem tam provoněly místnosti levnými vonnými spreji s vůní fialek a šeříku.

❝Tak, další den máme za sebou,❞ řekla jedna ze servírek hlavní hrdince.


❝Jo, naštěstí,❞ kývla černovlasá dívka s velkými růžovými melíry a zavrávorala, aby neupustila talíř se zbývajícím kouskem pizzy na čerstvě vytřenou podlahu.

❝Hele, May, než se půjdeš převlíknout... Nezajdeme potom někam na kebab?❞ zeptala se jí ta samá servírka.

❝Jako uznávám, Amy, že kebab je pro mě vždy lákavá nabídka... ale musím se učit, ve škole mám ještě dost na čem pracovat, nějak jsem na učení v poslední době kašlala a potřebovala bych to dohnat, a chtějí po mě ještě projekt, takže to chci do konce dubna všechno stihnout... Mám tak trochu napilno, fakt promiň,❞ pokrčila May ramenem a omluvně na Amy pohlédla, následně odešla na záchody, kam si jen vyčerpaně sedla, přestože se chystala se převléknout. Podle toho, co slyšela, skončily uklízečky s prací a všichni už pomalu odcházeli.

Ona se chystala také, jenže byla z dnešního dne až příliš vyčerpaná...


Na místě usnula. Bohužel seděla tak nehybně a na tak stinném místě, že nikdo, ani správce, kontrolující pizzerii na závěr dne, neměl šanci ji spatřit. Až po asi půl hodině se naklonila tak, že téměř přepadla, což ji probralo ze spánku. Zprvu chtěla znovu zavřít oči a pokračovat v příjemném odpočinku, který si celý únavný den plný pocitu nevyspalosti slibovala, náhle jí ale došlo, kde skončila, a tak byla během několika sekund zcela při vědomí a na nohou.

❝A... Sakra,❞ sykla. ❝To ne... Proboha, tohle ne.❞


Příliš nepanikařila, pokoušela se zachovat chladnou hlavu, ale začínala mít obavy z toho, co bude dělat, jak se dostane ven a zda se stihne naučit na test do školy. A pokud jsou zvěsti o temných hodinách pizzerie pravdivé, mohla by se sama sebe ptát i na to, zda se zítřejší písemky vůbec dožije. Nejedná-li se však o pravdu, nebyl by problém si lehnout na lavičku nebo na několik židlí vedle sebe a prospat se, látku se pak doučit ráno. Nejprve si potřebovala však ověřit, co je pravdou.

Pootevřela dveře nenápadných záchodků, pak jednou zahnula, prošla dalšími dveřmi a zamířila ke dveřím vedoucím ven. Samozřejmě byly zamčené. Zkusila na ně zabušit, ale nikdo ji nejspíš neslyšel, protože se z druhé strany neozvala ani hláska, jen sem tam zaslechla projet auto. Tak začala uvažovat a napadlo ji, že by si mohla raději ověřit, zda nejsou pravdivé zvěsti panující o této pizzerii a jak vypadá během dlouhých nočních hodin. Když nad tím zauvažovala, hned ji něco napadlo. Noční hlídač! Každou noc sem chodí noční hlídač a tráví tu uvnitř čas až do samotného rána. Možná by ji i mohl pustit ven. Kdo ví, zda už bude ve své kanceláři, ale pokud ne, dost pravděpodobně si na něj počká a poprosí jej o propuštění. Otočila se ode dveří a chystala se vyjít směrem k místnosti nočního hlídače, a cestou se ještě chystala zkontrolovat animatroniky, zda jsou stále na svých místech.

Ale veprostřed sálu, ze kterého vedly dveře ven, stála lidská bytost a zírala na ni.


May se snad nikdy v životě nelekla víc.

Pokusila se potlačit vykřiknutí, avšak to bylo jaksi neúspěšné, tudíž ze sebe vypustila jakýsi tlumený skřek rozléhající se po prázdné, tiché, temné místnosti. Následně si pozorněji prohlédla osobu před sebou. Bezpochyby to byl chlapec, hnědovlasý, a oblečený jako Freddy Fazbear - hlavní robot pizzerie, původně obrovský hnědý medvěd, aktuálně však v jakési lidské podobě. Dokonce měl na hlavě i ouška a klobouček, May však hned vyvodila, že to bude asi čelenka. Hnědé sako a hnědé kalhoty k sobě ladily tolik, že musely být určitě ze stejného materiálu a od stejného výrobce, a košile pod sakem skvěla bělostí jasnější, než jakékoliv její bílé oblečení kdy skvělo. Rozhodně se jednalo o velmi povedené oblečení, o tom nebylo pochyb.

Avšak výraz ve tváři člověka veškerou tu krásu odčítal.


Doširoka otevřené oči, ve kterých nebyly ani stopy strachu, nemrkaly, jen přejížděly sem a tam po May. Husté obočí bylo svraštělé a dodávalo z obličeje nepřístupný, nepřátelský dojem; ústa byla pootevřená a spodní zuby úmyslně předsunuty před horní, znázorňujíc, že je osoba značně iritovaná její přítomností.

❝Kdo... Kdo jsi?❞ zajíkla se a trochu od něj ucouvla.


❝Na tváři ti vidím, že už jsi mé jméno uhodla,❞ odvětil onen ❛chlapec❜ hlasem, který May nedokázala nikterak zaškatulkovat; zněl kovově, ale takový hlas by přece lidská bytost mít nemohla, ne snad?
Přestala uvažovat nad hlasem a začala se spíše soustředit na odpověď.

❝Freddy Fazbear? Ale to přece není... Chci říct... Jak? Proč?❞ zvedla May obočí a z tváře se jí začal vytrácet její poděšený výraz, stále tam však jeho zbytky přebývaly. ❝Na tom nesejde... Prosím, neubližuj mi,❞ žadonila.

❝To zatím nemám v plánu,❞ zvedla postava jedno obočí.

❝Co myslíš tím ❝zatím?❞❞



úterý 28. srpna 2018

Proč nedělám Creepypasta OCčka?

8/28/2018 09:51:00 dop.

Mám hromady nápadů na nové a nové postavy.

A hlavně na postavy s tragickým backstory a se sklony k sadismu.

S těmito nápady bych mohla vytvořit tucty Creepypasta postav, které by však prakticky byly pořád o tom samém utrpení. Toho je v Creepypastě strašná hromada a už to prostě nedělá tu starou dobrou Creepypastu. Už z toho jsou prostě kraviny o OCčkách, kde se každý snaží proslavit, a proto vymýšlí absurdnější a nesmyslnější příběh.
Mohla bych být taky jednou z těch a vybrat si nějakou z mých postav, která hodně trpí a nemá problém se způsobováním fyzické bolesti až smrti.
A mám jich tu docela dost. Werdaish (kterou nechávám trpět asi nejvíc), Farion (který je druhý z těch, co trpí nejvíc), Kirelaj, Rallar, Srildein, Tarudish, Auree, Rafielle, Naitria, Shendrai, Aaron, Jess, Oliver, Enarya (a mám sto chutí sem připsat i Vilana, jen tak z prdele, abych viděla reakci Maky xD). Mohla bych pokračovat dál, ale pak bychom se dostali až k těm, u kterých utrpení tak závažné také není. Pak bychom se dostali až k těm, kteří mají cool design, který stojí za zpracování. Třeba takový Lazien se zelenou kůží a rohy, temně zelenými vousy a vlasy svázanými do culíku a jedním okem bílým, druhým oranžovým, navíc jeho obočí je ve formě takových plných teček nad očima. Prostě jsem si hrála v rinmaru games.
A i z takových bych mohla udělat Creepypasta OC, mohla bych se tu zase pokoušet nějak proslavit svou postavou (lol, jako kdyby nestačilo, že jsem se docela "proslavila" svým starým blogem a shitloadem překladů + vytvořením a rozšířením #STCPF, haha (uhm, Nauti, za STCPF už ti nikdo žádný zásluhy nedává, protože na tebe všici serou)).

Ale já to neudělám.

středa 22. srpna 2018

Forever With Us | Kapitola 1.

8/22/2018 04:33:00 odp.

 Právě čtete vícedílnou fanfikci Forever With Us, která má zaměření Five Nights at Freddy's. V příběhu jsou uplatněny některé teorie, které ne všichni mohou podporovat, a byla bych ráda, kdybyste to respektovali.



Poté, co May odeslala své sestře email, se položila na postel a na chvíli zavřela oči. Černé vlasy, sahající pod lopatky, mezi nimiž se prolínaly růžové melíry, jí lemovaly unavenou tvář. Hlavou jí létaly myšlenky týkající se její školy, na které nyní studovala. Do konce tohoto týdne má na plánu písemné zkoušení z jazyka, což se bude muset do úterý naučit,  avšak následující týden pro ni bude noční můrou.

Nad hlavou jí visela otázka, zda si nemá poprosit v podniku, kde pracuje jako brigádnice, o volno z důvodu učení, avšak tím by zase přišla o nějaký ten výdělek.

Po chvíli, kdy téměř propadala do světa snů, se rozhodla, že místo brigády omezí jakékoliv další aktivity - setkávání se s přáteli, sledování filmů, vysedávání v parku a dost možná bude muset i oželet několik hodin spánku, aby dosáhla alespoň nějak uspokojivých školních výsledků.
❝Budiž. Ale další víkend si užiju víc, než kdy jindy,❞
řekla si pro sebe rozespalým tónem a její hlas se ozýval prázdným malým bytem. Netušila ale, jak prázdnou budoucnost její slova mají. Poté během chvilky dívka usnula.

***


Hudba, kterou si nastavila jako tón budíku, byla na poslech příjemná a muselo by se s ní i hezky probouzet - tedy pokud člověk nebyl otrávený z nedostatku spánku, což byla zrovna nyní Mayina situace. Přeci jen ale do své hlavy nacpala alespoň nějaké to pozitivní myšlení - je sice pondělí, ale v tento den jí škola nepotrvá nijak dlouho a navíc se po škole může těšit na příjemnou, oddechovou brigádu v pizzerii.

Když na sebe oblékla volné, černé triko s modrým potiskem, natáhla na sebe černé džíny a rozčesala si vlasy, které sepnula do culíku, přešla do své kuchyňky a vytáhla rohlík, na který namazala sýr, to do sebe rychle nacpala, z lednice si do školní brašny vzala dvě jablka, obula se, hodila na sebe bundu a zamířila do školy. Cestou její myšlenky stále směřovaly k jednomu tématu - a to k záhadám místa, kde jako brigádnice pracovala.

K záhadám pizzerie Freddy Fazbear's.


***


Narozdíl od May vstávala její sestra Sammy mnohem později a rovnou do práce. Hned poté, co vyskočila z postele, se podívala do svého notebooku do zpráv. Mezi spamovými emaily, emaily z práce a od přátel, našla zprávu, kterou jí dnes v jednu hodinu ráno odeslala její sestra. Myslela to dobře, když jí doporučovala, aby nejezdila - z Montany, ve kterém se děvčata narodila a kde Sammy stále bydlela, je cesta do Oregonu vcelku dlouhá a poněkud drahá. Avšak jako reportérku, kterou Sammy byla, by ji tam mohli pro nějakou reportáž vyslat - třeba právě kvůli té pizzerii, o které May tak nadšeně mluvila. S takovýmito myšlenkami si rozčesala hnědavé vlasy, vlnící se až po lopatky, přes ně si na čelo nasadila čelenku vypadající jako copánek a oblékla se do květované, nařasené sukně, ze skříně vytáhla volnou, barevnou košili a nazula si boty, poté vyndala z lednice zeleninový salát, který si večer připravila, a pustila se do jídla. Přitom si hlavou nechala volně procházet myšlenky ohledně místa, kde její starší sestra pracuje.

❝Čau, Sammy! Vypadáš, jako kdybys ještě furt spala!❞

Trhla sebou, když ji pozdravila její spolubydlící, která vstala o něco později.

❝Jej... Abby, dobrý ráno přeju,❞ zasmála se Sammy poté. ❝Ségra mi včera napsala o podniku, kde teďka pracuje... Prý se tam děje něco divnýho a má to i nějakou divnou historii a já na to nemůžu přestat myslet... Co myslíš, poslali by mě z televize tam, abych natočila reportáž?❞

❝No... Možná jo, kde to je?❞ zeptala se Abby, když ze skříně vytahovala cereálie, nasypala je do misky a zalila mlékem.

❝Právěže až v Oregonu,❞ řekla Sam a její spolubydlící málem vyprskla smíchy mléko, kterého se po zalití cereálií napila.

❝Tak od toho bych si, být tebou, moc neslibovala. Nechci ti kazit představy, ale tam tě nepošlou,❞ posadila se Abby ke stolu a začala lžičkou nabírat kukuřičné lupínky.

❝Ne teď. Ale May říkala, že je tam něco fakt divnýho a pokud se tam něco stane, někoho z nás by tam určitě poslali, aby měli ve zprávách žhavý novinky.


Mohla bych se jít zeptat, jestli kdyby se tam něco stalo, tak...❞ nedokončila Sam větu, jelikož ji její spolubydlící přerušila.

❝To ať tě ani nenapadá. Jak potom budeš vypadat? ❛Ha, vím, co se stane!❜ Tohle pro tvoje vlastní dobro nedělej, vymstilo by se ti to.❞

Sammy by se na svou spolubydlící naštvala, kdyby nebyla zvyklá na její upřímné reakce, které bývají občas poněkud zostra podané, avšak vždy dobře míněné.

❝To máš pravdu... No, budu muset čekat a doufat, co?❞ pokrčila Sammy rameny.

❝Možná, ale teď bys spíš měla jít do práce,❞ odvětila Abby, když dojídala cereálie.

❝Vždyť už jsem na cestě,❞ protočila Sammy očima a zvedla se ze židle, na cestě tam, kam jí Abby doporučila jít.

***


Uběhlo už několik hodin. Děvče s havraními vlasy, jejichž celistvou černou barvu protínaly růžové melíry, právě stanula před pizzerií, kde pracovala jako brigádnice, a zhluboka se nadechla s tím, že každou chvíli vkročí dovnitř.

Ještě předtím hodila letmý pohled na ceduli nad sebou, kde stál barevný nápis

❝Freddy Fazbear's Pizza❞

obklopený miniaturami čtyř robotů; medvěda, kuřete, zajíce a lišky, a následně otevřela dveře a vešla dovnitř.

Aktuální Wattpad příběh

Spolupráce

Originální charaktery (OC's)

Recent

recentposts
© Aurora Akkaris 2017. Používá technologii služby Blogger.

Random

randomposts