středa 14. listopadu 2018

Forever With Us | Kapitola 12.

11/14/2018 04:20:00 odp.

 Právě čtete vícedílnou fanfikci Forever With Us, která má zaměření Five Nights at Freddy's. V příběhu jsou uplatněny některé teorie, které ne všichni mohou podporovat, a byla bych ráda, kdybyste to respektovali.



❝Chceš říct...❞ začala May.

❝Kdybych to dokázal, mohl bych se snadno vyhnout ohrožení tím, že prostě odejdu z práce, to tě nenapadlo?❞ hleděl na ni Jeremy nevěřícně.

❝A tos mi o tom nemohl něco říct dřív?❞ osočila se na něj May. ❝Tos mě nemohl alespoň varovat?!❞


❝Jinak bys do toho nešla,❞ uchechtl se. ❝Já si zkusil, s čím si měla zkušenost ty, takže ty teď vyzkoušíš, co zažívám já,❞ zasmál se.

❝Ty jsi vážně krutá potvora,❞ zabrblala May, ale i se sklopenou hlavou pokračovala dále chodbou až k kanceláři nočního hlídače, předešla Jeremyho a už se po něm neohlížela.

V jejím nitru to ale vřelo. Nejraději by Jeremymu za tuto zradu uštědřila jednu - možná více než jen jednu - ránu pěstí, nejlépe přímo mezi oči, ale nemělo to cenu, jelikož by se s ním musela táhnout až do kanceláře. Čekala ale, že brzy veškerý ten vztek vypustí přímo jemu do obličeje a netušila, jaké budou následky a jak se s nimi bude potýkat ona či on.

❝Alespoň ti tu někdo dělá společnost,❞ zasmál se po chvíli Jeremy potichu a May už bouchla.

❝No a co? Jak mi pomůže, že tu mám za zády škodolibýho parchanta, kterej má furt jenom kecy, ale ve finále je posranej z jakýhokoliv cizího pohybu, když potřebuju přežít a ještě se učit na zítra do školy? Narozdíl od tebe ještě pořád studuju, abych v budoucnu nemusela pracovat ve špinavý, smradlavý, životu nebezpečný pizzerii, ale mohla vydělávat peníze pohodlně a bezpečně, a jestli chci školu vůbec dokončit, potřebuju se na to dostatečně učit, což kvůli tobě teďka nemůžu. A taky by se mi hodilo i trochu spánku, protože mě škola spolu se snahou si vydělat nějaké ty peníze docela dost obírají o energii, takže pokud ti v kanceláři usnu, hezky se o mě postaráš, protože mi to za tohle sakra dlužíš.❞

Ještě než se Jeremy odhodlal k rozhodnutí, zda jí odpoví stejným tónem, nebo se pokusí usmířit, přiletěla mu na tvář facka a May odkráčela do kanceláře.


Jeremy zůstal stát jako přimrazený, tvář mu pomalu začínala hořet a musel se hodně snažit, aby udržel nepatrnou slzu v oku, kam podle něj patřila. Úder mu mimo jiné rozcuchal čupřinu blonďatých vlasů, které prohrábl rukou alespoň pětkrát, aby byl znovu spokojený. Do pohybu jej přinutil až temný smích ozývající se za ním. Popošel kupředu a za chůze se ohlédl, avšak Golden Freddyho, ukrývajícího se ve stínech, si neměl šanci povšimnout.

A Golden Freddy jen odhalil své zuby, sklopil zrak a následně zamířil pryč z dosahu.


Jeremy došel do chodby vedoucí ke kanceláři, ale nejdříve se ještě naposledy rozhlédl po místnostech, kolem kterých procházel. Vše se zdálo tiché a klidné. Girlandy, vlaječky a transparenty stále visely nad stoly a židlemi; místnost, kde se dal poprvé s May do skutečné konverzace, působila tak čistě a uklizeně, jak to jen v rámci možností šlo. Pohlédl na hodinky a řekl si, že už se déle zdržovat nebude. Před kanceláří se zastavila tímhle způsobem i vyzkoušel, jaké to je, být v roli robota a nahlížet na práci nočního hlídače přímým přenosem.

❝Uznávám svou chybu,❞ řekl Jeremy, když po chvíli vstoupil do kanceláře, kde už seděla May, hledící do točícího se větráku. ❝Omlouvám se. Asi to nebylo úplně fér, vzhledem k tomu, že ty ses ke mě doposud férově chovala.❞ Výraz na Mayiné tváři jako kdyby roztál. Dokonce se i usmála.

❝Děkuju,❞ odpověděla mu, aniž by na něj byť jen letmo pohlédla. A víc k tomu neřekla; možná chtěla, aby jí to Jeremy zkusil nějak vynahradit, možná to čistě smázla ze stolu. To Jeremy nemohl tušit a nechtěl si ji jakýmkoliv dalším slovem poštvat proti sobě. Ale když přemýšlel, co by mohl říct dále, dala se May znovu do řeči a rozpustila hrozivé ticho. ❝Jestli se nemýlím, skutečná zábava začne během několika vteřin, ne?❞

❝Přesněji za sedm minut,❞ odpověděl jí při pohledu na hodinky.

❝Vysvětlil bys mi alespoň, jak tvá kancelář funguje?❞ požádala May, přestože její tón zněl možná trochu úsečně a panovačně.

❝Jasně. Takže... pravidlo číslo jedna zní: nenechat roboty, aby přišli do kanceláře. Ale to smysl dává.


Mám k dispozici baterku, kterou můžu svítit tady do hlavní chodby, a pak tady do dvojice ventilačních šachet. Zároveň je na každé kameře taky baterka. Ale nesmíš vybít energii, jinak jsme bez proudu a je z nás mnohem snazší cíl. Taky na kameře 11 nesmíme zapomenout natahovat Music Box, čímž úspěšně udržíme Marionetta uvnitř. Protože když je náhodou venku, jde to všechno hrozně rychle a prakticky bychom neměli šanci.

Na každýho animatronika funguje něco jinýho. Třeba když mám v chodbě Foxyho, musím na něj blikat kamerou a on zmizí. Ale pokud proti mně jde třeba Freddy, schovám se do tadytý masky,❞ ukázal na masku Freddyho, ❝a on přestane mít zájem o moji hlavu. Jo, a taky se nesmí zapomenout na energiii... a to by mělo být vše.❞

❝Kdy se začnou pohybovat?❞

Jeremy vzal do ruky tablet s obrazovkami kamer a několik jich postupně zobrazil. Na jedné z nich, ukazující Show Stage, už chyběl Bonnie.

❝Právě teď.❞





středa 7. listopadu 2018

Forever With Us | Kapitola 11.

11/07/2018 04:33:00 odp.

 Právě čtete vícedílnou fanfikci Forever With Us, která má zaměření Five Nights at Freddy's. V příběhu jsou uplatněny některé teorie, které ne všichni mohou podporovat, a byla bych ráda, kdybyste to respektovali.



❝Jak vypadala původní pizzerie?❞ položil Jeremy otázku Freddymu Fazbearovi, když seděl v obklopení starých robotů - anebo spíš lidských verzí starých robotů - pocházející z úplně první pizzerie Freddy Fazbear's, která již dávno nestojí.


❝Byla trochu větší,❞ odpověděl Foxy, ale Freddy jej hned nato plácl do ramene.

❝Nebyla větší, to si tady jenom starouš stěžuje na to, že tam měl svůj vlastní pirátský úkryt za oponou, a tady je nacpaný do místnosti s námi ostatními a už neslouží jako atrakce,❞ řekl na to Freddy.

❝Ale pravdou je,❞ přihlásila se o slovo drobounká, blonďatá Chica, ❝že místnosti tam byly mnohdy rozsáhlejší.❞

❝To zase nepopírám,❞ přiznal Freddy a Foxy jen kýval hlavou.

❝Jak to tam vypadalo?❞ zeptal se Jeremy s neskrývaným zájmem.

❝Hlavní místnost byla nejhezčí,❞ zasnil se Bonnie. ❝Byla úžasná. Obrovská. S vlaječkovými girlandami a spoustou stolů a židlí, mezi kterýma probíhala děcka a smála se a bavila se. Celými prostory se linula vůně pizzy a děti si to tam naprosto užívaly. Ale víc toho ani nebylo - jen obrovská hlavní místnost, Foxyho pirátský koutek, a potom kuchyň a záchody, náhradní díly... a víc vlastně skoro nic. Jenom kancelář nočního hlídače.❞ Při těchto slovech ale Jeremy zpozorněl za celou dobu vyprávění asi nejvíc.

❝Jaká byla? Byla podobná té mé?❞ chtěl vědět.


❝Moc ne. Dalo se do ní dostat jen dvěma vchody, které se daly snadno zavřít - ale strašně to plýtvalo baterku nočního hlídače. A to bylo na tom kanclu asi všechno. Dvoje elektronické dveře, které se sesouvaly shora k zemi, a často mě a ostatní zrovna tak dost pozlobily. Větrák, pracovní stůl, tablet s kamerami... prakticky nic víc,❞ vzal si slovo Foxy a Bonnie ho nijak nepřerušoval.

❝A jaký byl, ten... poslední noční hlídač? Ten, který to tam přežil, a nakonec odešel?❞ ptal se Jeremy, ale tentokrát ne tak užasle a zvědavě, jako spíš s náznakem strachu a obav.

❝Mike Schmidt,❞ ujala se slova Chica, zatímco všichni zarytě mlčeli a Foxy zatnul pěsti. ❝Milý chlapík, snažil se vždy s každým vycházet a každému se snažil dělat radost, byl nekonfliktní a mírumilovný. Než do práce nastoupil, občas jsem ho spatřila si u nás prostě jen objednat pizzu, a v tu dobu to byl strašně milý chlapík. Ale poté, co nastoupil jako noční hlídač, se začal čím dál méně stýkat s lidmi a působil, jako kdyby jej něco uvnitř velmi trápilo. Možná to bylo jenom prací, ale...❞ pokrčila rameny a skončila tak svůj proslov, který přednášela chvějícím se hlasem. Její vyprávění se zdálo stejně mírumilovné, jako popisovaný Mike, ale když Jeremy spatřil zlý pohled, kterým Foxy Chicu doslova probodával, a podobný pohled i v beztvářném obličeji Bonnieho, začal o tom trochu pochybovat, i když zatím nevěděl, jak přesně jeho pochybnosti vypadají. Aby zabránil houstnoucímu tichu, rozhodl se převzít slovo rychle.

❝Hej, May!❞ otočil se Jeremy na své židli a mávl na dívku, která zrovna seděla v kruhu tvořeném mimo jiné i Toy Chicou, Toy Bonniem a Balloon Boyem. Dost pravděpodobně měli rozehranou nějakou hru. May vzhlédla od svých nových přátel, se kterými se už jaksi sžila, a Jeremymu odpověděla.

❝Co potřebuješ?❞


❝Nechtěla bys jít sem? Řeší se tu docela dost zajímavý téma!❞ odpověděl.

❝O co jde?❞ zahalekala na něj.

❝Předchozí pizzerie,❞ řekl už trochu tlumeně, a pak ještě tlumeněji dodal ❝Mike Schmidt.❞ To jméno postavilo May na nohy, vyskočila ze země a bleskurychle vzala další židli, aby se mohla usadit do debatního kroužku. Mezitím se jí dokonce ještě povedlo omluvit se ostatním za tak rychlý únik ze hry.

❝Jsem jedno ucho,❞ odhrnula si své havraní vlasy protkané růžovými pruhy z čela a zahleděla se na ostatní, kteří doposud debatovali. ❝Co se řeší ohledně Mika?❞

❝Čistě jen minulost. Napadlo mě, že bys to mohla slyšet.❞


❝To jsi ale přišla asi už moc pozdě,❞ skočil do rozhovoru Foxy protáhlým, znuděným, ale zároveň i výhružným tónem, který varoval, aby už z úst nevypustil ani zmínku o Mikovi.

❝Jinak se tu taky mluvilo o staré pizzerii,❞ řekl Jeremy.

❝Tam by ti to snad i víc vyhovovalo,❞ zmínila se Chica. ❝Byla tam jen jedna místnost k obsluze, tudíž by to pro tebe nebyla tak složitá lítačka všude okolo, a častokrát jsem s roznosem pizzy pomáhala já.❞

❝A v kanceláři nočního hlídače byly dveře na oba dva vchody, které tam byly. Chápeš to? Na dva vchody, na pouhý dva vchody, byly dveře,❞ Jeremy.

❝Je to sice pěkný, ale nemohl jsi je mít zavřený furt. Pokud se ti vybila baterka, což šlo dost rychle, zhasla se světla, přestaly fungovat kamery, otevřely se obě dveře a byl jsi hned na ráně,❞ vložil se mu do toho Freddy. ❝Ale vážně nerad přerušuju tvoje utopické snění. A když jsme u přerušování, rád bych vás upozornil, že se blíží čas.❞

Z toho důvodu se May i Jeremy okamžitě zvedli a krátce se rozloučili s ostatními, a následně odkráčeli z jejich dosahu.

❝Takže co je teď v plánu?❞ zeptal se Jeremy, když kráčeli směrem ke kanceláři nočního hlídače.

❝No... Předpokládala jsem, že mě pustíš ven, a pak si tu odbudeš svou práci,❞ řekla mu upřímně a bez nějakých přebytečných emocí.

❝Počkej počkej počkej,❞ zastavil se Jeremy a jen na May nevěřícně pohlédl.

❝Ty si myslíš, že můžu odemknout pizzerii zevnitř?❞




středa 31. října 2018

Forever With Us | Kapitola 10.

10/31/2018 04:33:00 odp.

 Právě čtete vícedílnou fanfikci Forever With Us, která má zaměření Five Nights at Freddy's. V příběhu jsou uplatněny některé teorie, které ne všichni mohou podporovat, a byla bych ráda, kdybyste to respektovali.



K údivu obou dvou se stalo přesně to, co si během hádky řekli, a poté, co se pizzerie zavřela, už stáli oba dva přede dveřmi a chystali se jít dovnitř.

❝Myslíš si, že je to skutečně dobrej nápad?❞ zeptal se Jeremy tiše.


❝Snad teď nechceš couvnout,❞ zavrčela May.

❝To úplně ne... ale rád bych se ujistil, že to, co podnikám, je vážně šílenost.❞

May na něj pohlédla a nadzvedla jedno obočí. ❝Tvoje práce je šílenost.❞


❝Takže chceš říct, že už mám bejt zvyklej?❞

❝Třeba,❞ odsekla s pokrčením ramen.

❝Bezva,❞ odfrkl si.

Jeremy se pustil do odemykání dveří, ruce se mu klepaly. Když zámek cvakl a dveře se pootevřely, zdálo se, že Jeremy čeká, že na něj někdo vyskočí. May s klidem prošla okolo něj a vstoupila do budovy. Jeremy ji tedy nervózně následoval.

❝Co uděláš teď?❞ zeptal se.

❝Čekáš, že tu začnu běhat po pizzerii a přivolávat je? Hele bez obav; na to nemám odvahu ani já,❞ zasmála se. ❝Mohli bychom zamířit do Show Stage, tam bychom je měli objevit. Teda, tam jsem je objevila já.❞

Dříve, než stihl Jeremy vyjádřit svůj souhlas, zaregistrovali oba modrý pohyb. Ve spoře osvětlené místnosti, na jejíž světlo se zrovna chtěl Jeremy zeptat, a zjistit, zda má souvislost s jeho baterií, či nikoliv, se pohybovala modrá postava, a když se na ně ohlédla, zastavila se v pohybu a svěšené králičí uši se napřímily nadšením. Toy Bonnie rozevřel oči i ústa a chvíli jen zíral na ty dva.

❝Už tomu začínáš věřit?❞ zeptala se Jeremyho May tak, že se k němu letmo naklonila. Jeremy beze slova přikývl.

❝May?❞ zeptal se Toy Bonnie svým dutým, kovovým hlasem, že z toho Jeremymu naskočila husí kůže. ❝Je tohle Jeremy?❞

Následně k nim Toy Bonnie došel blíž a Jeremy měl co dělat, aby nezačal couvat zpět ke dveřím.

❝May, ty ses vážně vrátila! Jen počkej, až se to dozví ostatní. Budou nadšení! Pojďte oba dva, zavedu vás za nima.❞

Jeremy zmateně, ale zamračeně zároveň, pohlédl na May, a ta jen pokrčila rameny a následovala modrého králíka, naznačujíc, že se má Jeremy připojit. A když dívka věnovala místnosti ještě jeden pohled, její zrak zavadil o postavu ukrytou ve stínech, které i přes tmu tlumeně zářily zlaté barvy na oblečení a těle. Golden Freddy se na ni jen pousmál a následně se zcela ponořil do stínu. May ani nepostřehla, že se zastavila, a do reality ji vrátilo až to, že do ní Jeremy narazil.

❝Neumíš dávat pozor na cestu?❞ okřikla ho, aby tím zamaskovala svou chybu. A bylo jí úplně jedno, že není v právu a že je na něj možná až přehnaně drzá.

Když konečně došli k Show Stage, všichni stáli tam, dokonce i staří animatronici, Marionette a Toy Freddy. Tentokrát se Jeremy zastavil v chůzi a jen zíral na to, co vidí. V očích mu zářilo to, že se mu právě bortí spoustu představ o tom, co zná a co pokládá za možné.

May ho tedy vybídla, aby se k nim přidal, a on váhavě kráčel kupředu. Pro něj to však nebyli pouzí roboti, jako pro May. Pro něj to byli vrazi, kteří se každou noc pokoušeli získat jeho život, a byl vůči nim značně obezřetnější. Když došel mezi ně, neubránil svému tělu, aby se otřáslo, a jen doufal, že si toho nikdo nevšiml.

❝Jeremy,❞ přivítal ho Freddy. ❝Rád tě mezi námi vidím.❞


Jeremy se usmál a pokusil se mu podat ruku v rámci snahy se jej dotknout, ale Freddy jej odbyl mávnutím ruky. Aby se vyhnul trapnému tichu, položil Jeremy otázku na všechny okolo sebe vyjma May.

❝Zdravím. Jak je vlastně možné, že existujete tak, jak existujete? Jak je možné, aby se z robotů stali lidé? Co jste ve skutečnosti zač?❞

Roboti na sebe nervózně pohlédli, nikdo netušil, jak by měl odpovědět. Ale zdálo se, byť jen malinko, že pravdu znají, ale sdělit ji nahlas prozatím nehodlali. Když se May rozhlédla po tvářích jednotlivě, všimla si, že Toy Freddy nasadil nenávistný výraz směřující na Jeremyho, a Mangle zrovna tak. Toy Chica byla z Jeremyho mnohem nervóznější, než obvykle bývá, a Balloon Boy jen zvedal jedno obočí.

❝Jako nerad bych rozpoutal hádku,❞ ozval se Bonnie, ❝ale myslím si, že při seznámení jsou takovéto otázky poněkud osobní.❞

Ozvalo se sborové souhlasné zamručení a Jeremy pohlédl na May.

❝To je to tak těžký to z nich dostat?❞ zeptal se.


❝Tak nějak,❞ pokrčila rameny. Když se švitoření utišilo, zvýšila hlas natolik, aby jej slyšeli i všichni ostatní.

❝Jsem moc ráda, že tu s vámi znovu jsem. Dost jsem přemýšlela nad jednou otázkou - pokud to tu takto vypadá každý večer, co povětšinou děláte za činnost?❞

Tato otázka vyvolala opačnou reakci od té Jeremyho. Roboti se začali překřikovat a každý se sděloval se svými nápady a oblíbenými činnostmi, složenými z povídání si, hraní her a jakéhokoliv dalšího krácení volného času. Nad všemi tu ale visel temný mrak zmiňující se o jejich běžné konverzaci o plánech, jak dostat Jeremyho, avšak o tom nikdo neřekl nic nahlas.




středa 24. října 2018

Forever With Us | Kapitola 9.

10/24/2018 04:32:00 odp.

 Právě čtete vícedílnou fanfikci Forever With Us, která má zaměření Five Nights at Freddy's. V příběhu jsou uplatněny některé teorie, které ne všichni mohou podporovat, a byla bych ráda, kdybyste to respektovali.



Skutečně tam seděl.


Bylo ne příliš dlouho před zavíračkou a May by už za normálních podmínek plánovala odchod, avšak v jedné z místností seděl Jeremy Fitzgerald a vyčkával, až její práce skončí. Ona sama z ní byla už ke konci dne na nervy a čekala, že jestliže začne noční hlídač vyvolávat nějaké hádky, pěkně si na něm zchladí žáhu. Převlékla se na záchůdcích do civilu a došla ke stolu, kde Jeremy seděl, a posadila se naproti němu tak, jak to on udělal před několika hodinami jí.

❝Už jsi klidnej?❞ zeptala se ho. Žádný pozdrav. Žádný úvod. Prostě vypálená otázka.

❝Záleží na tom, co budeš říkat,❞ odpověděl jí na to.

❝Hm,❞ přikývla, přemýšlejíc, jak začít svoje vyprávění odznovu.

❝Takže jsi viděla lidské verze robotů, nebo jak si to mám vyložit?❞ zeptal se a očividně si dával velký pozor na to, jakým tónem k ní mluví.

❝Přesně tak. Roboti byli na svých místech, a tihle se okolo nich pohybovali... procházeli celou pizzerií, povídali si se mnou, každý se choval jinak. Ale všichni si prostě připadali jako animatronici, jen v jiný podobě. Bylo to pro ně takové... normální.❞

❝Co Foxy? Starej Bonnie? Mangle? Jak vypadali?❞ byl zvědavý Jeremy a May začala oceňovat, že pokládá velmi smysluplné otázky.


❝Bonniemu skutečně chyběla část hlavy; pochybuju, že v něm bylo něco doopravdy živýho. Jak by mohl člověk takhle fungovat? Ale... nechala jsem to plavat. Foxy měl tu díru na prsou, ale nevím, jestli byla skutečná, nebo ne, a ošahávat hrudník jsem mu fakt nehodlala. Manglemu vykukovaly všude možně jeho robotický části. Uznávám, že to bylo... divný. Totálně.❞

❝Jací byli na dotek?❞ zeptal se Jeremy.

❝Nesáhla jsem na ně. Nedovolili mi to,❞ přiznala May a v tu chvíli jí došlo, že vážně neměla šanci se jich dotknout. ❝Ale když jsem ve tmě šmátrala po Toy Bonniem, abych nenarazila do zdi, pocítila jsem na ruce takový... nepříjemný chlad, na který jsem nebyla vůbec zvyklá. Netuším, co to bylo.❞

❝Kdo ví. Měla ses pokusit jich dotknout, zjistili bychom víc,❞ vyčetl jí.

❝Jako... sorry? S tímhle jsem fakt nemohla počítat, nemůžeš mě z tohohle vinit. Možná jsem měla hlavu plnou jiných věcí,❞ odsekla mu May.

❝Fajn, fajn, chápu. Jak se vůči tobě chovali?❞

❝Jakože... každej jinak. Někdo se mnou slov moc neprohodil, někdo byl ze začátku nepřívětivý, někdo byl ze mě nadšený. Záleželo na jednotlivci, Toy Freddy mi vyhrožoval smrtí a řekl, že mezi ně nepatřím a podle toho že se bude chovat. Naopak Freddy se mi pokoušel poradit, jak se odsud dostat. Každý se choval jinak, to je asi tak všechno, co bych k tomu řekla.❞

❝Kolik jich tam bylo?❞


❝No... všichni? Chica, Bonnie, Freddy, Foxy, Mangle, Toy Freddy, Toy Chica, Toy Bonnie, Balloon Boy, Marionette a Golden Freddy.❞

❝A vypadali teda jak?❞

❝Už jsem ti to říkala. Jako lidi oblečení do kostýmů, které by roboty nejlépe reprezentovali, charakterizovali. A měli i ouška na hlavách. Namalované obličeje. Prostě něco jako maškarní.❞
❝Čím dál víc to zní jako kravina,❞ přiznal.

❝Ale tu noc, kdy jsem ti to řekla, jsi vypadal, že tomu vážně věřit budeš,❞ připomenula mu May.
❝A divíš se mi? Víš, jak nervózní jsem byl? Víš ty vůbec, co to obnáší být v téhle pizzerii nočním hlídačem?!❞ bránil se Jeremy.

❝Ne? Nevím? Jak bych asi mohla?❞ pokrčila May rameny.

❝Necháš mě ti to vysvětlit?❞ optal se.

❝Prosím,❞ dala mu May prostor ke slovům.


❝Přes noc pozoruju aktivitu robotů. Mohlo by se to zdát jednoduchý, ale... pravda je trochu jinde. Roboti jsou možná až moc aktivní a noc co noc se ke mě pokouší dostat a kdo ví, co by pak měli v plánu se mnou provést. Ale pokud přijdu o něco později, roboti jsou aktivní bez mého dohledu a to je potom mazec. Kvůli tomu, že jsem se opozdil o několik minut, mě jednou málem dostali. A když jsi vyšla z pizzerie, dostal jsem šílený strach, že jsi je nějak spustila a já bych pak už neměl šanci dožít se dneška. Anebo jestli jsi mi nemohla vybít baterku. Na celou noc mám omezenej přísun elektrický energie, a když bych to vyčerpal, můj život by dlouho nepokračoval.❞

❝Tak v tomhletom tě chápu, to dává smysl. Jak vůbec probíhala tvoje noc na dnešek?❞

❝Až na to, že jsem málem umřel, to šlo vcelku dobře. Vlastně já tam málem umírám pokaždý, takže tu není nijak velkej rozdíl. Kdybych nebýval byl použil svoji osvědčenou metodu, jak se zbavit Foxyho na chodbě, už by mě býval měl ve svých spárech. Ale jak vidíš, žiju. Očividně jsem ještě pořád i přes všechny noční můry dostatečně inteligentní na to, abych přelstil lišku.❞

❝Neberu ti tvou sebechválu,❞ zabručela May.


❝A na rozdíl od někoho nemám halucinace v podobě lidských verzí robotů,❞ odfrkl si kvůli Mayiné reakci. Tu to zasáhlo přesně tak, jak Jeremy zamýšlel.

❝To nebyla žádná halucinace! Připadám ti snad jako blázen? Bylo to reálný až až! A jestli tomu nehodláš věřit, klidně tě můžu dneska nabrat a vzít tě na tuhle přednoční hlídku, ať víš, že nekecám.❞
Jeremy se potutelně usmál. ❝Konečně jsi to navrhla,❞ uchechtl se.




středa 17. října 2018

Forever With Us | Kapitola 8.

10/17/2018 04:33:00 odp.

 Právě čtete vícedílnou fanfikci Forever With Us, která má zaměření Five Nights at Freddy's. V příběhu jsou uplatněny některé teorie, které ne všichni mohou podporovat, a byla bych ráda, kdybyste to respektovali.



Vyndej pizzu z pece.

Ukliď stoly v místnosti 2.

Vyřiď dětem, že nemají na Freddyho sahat.

Běž utřít rozlitý džus.

Přines do místnosti 3 ke stolu 7 tuhle pizzu.

Rozmixuj vajíčka na dort.

Dej pizzu do pece.

Zavři to okno.

Umyj tady tohle nádobí.

Připrav další těsto.

May netušila, kam dříve skočit.


Pizzerie byla narvaná k prasknutí, ona byla konstantně unavená a všichni se jí pletli pod nohama - ať už spolupracovníci, kterých bylo dnes mizerně málo a tak spousta věcí zbývala na ni, tak děcka, běhající stále dokola a tropící kraviny.

A kromě toho všeho se tu ani za mák necítila tak, jako kdysi. Často na svých zádech cítila ulpívající pohled robotů a vybavila si veškeré zážitky z předešlé noci. Nemohl to být jen sen, že ne?

Občas se zadívala do očí Toy Freddymu a spatřila v nich ten chlad, který pociťovala z jeho lidské verze. Zatímco Toy Bonnie byl prazvláštně přívětivý; takový, jakého jej poznala. Netušila, jestli mít strach, nebo se mezi nimi cítit jako v rodině. Každopádně během veškeré té práce a lítání po pizzerii neměla moc příležitostí nad tím přemýšlet, jinak by jí z hlavy vypadlo všechno další, co potřebovala udělat.

Zamést roztříštěnou sklenici a postarat se, aby se děcka nepořezala. Připravit novou pizzu na objednávku. Všechno to bylo stále dokola, jen vždy v jiném pořadí. Až na pátou hodinu odešlo několik rodin domů a několik servírek přišlo na pomoc, takže si May vyprosila pár minutek volna u jednoho kousku pizzy. Vlastně nakonec u dvou. Sama si ji připravovala podle vlastní chuti; sýr, slanina a bazalka. Z celého seznamu místních pizz byla tahle kombinace její nejoblíbenější. Olej jí odkapával na papírový tácek v masivních kapkách a ji napadlo, kolik oleje na takovou pizzu vlastně používají.

Poté se zase rozhlédla a všimla si, že jejím směrem kráčí Toy Chica. Těžké kroky mechanického obra nešly jen tak přeslechnout, stejně jako bzučení a skřípání součástek při každém pohybu. Pohlédla na ni a chvíli byla vyděšená, ale pak jí došlo, že šla bavit děti sedící za ní tím, že jim přinesla novou pizzu. Proč mě tak děsí? zeptala se sama sebe.

Měla bych se okolo nich cítit vcelku bezpečně... ne snad? Vždyť mě přijali, jak nejlépe mohli... Vždyť mi nehodlali ublížit. Z čeho mám takovou hrůzu?


Sahala po svém druhém kousku pizzy, když si naproti ní kdosi ztěžka sedl na židli. Od poslechu to dítě být rozhodně nemohlo; pravděpodobně šlo o dospělého muže, a podle pohybů vyčerpaného. Než se mu podívala do tváře, měla už tip, kdo by to mohl být, a při zvednutí očí od jídla se jí to potvrdilo.

Jeremy Fitzgerald seděl naproti ní, sledoval ji a vyčkával na oční kontakt, než se rozmluvil.


❝May. Mohla bys mi prosím nakonec vysvětlit, o čem jsi to v noci žvanila? Hádám, že ti někdo míchnul něco do pití. A taky proto jsi tam nejspíš zůstala, co?❞ začal stejně zostra, jako tu noc, kdy spolu mluvili poprvé.

❝Sakra,❞ začala May unaveně. ❝Já jsem student, jsem vyčerpanej student, kterej si snaží přivydělávat si tady v pizzerii. Dost často kvůli učení málo spím; a právě z toho důvodu jsem skončila spící na záchodech, protože jsem to prostě s energií už nedávala. Myslím, že bys to laskavě se svým zaměstnáním pochopit mohl,❞ oplácela ostrý tón.

❝...fajn, tohle respektuju,❞ lehce ustoupil, ❝ale mohla bys bejt tak hodná a říct mi, co jsi to tam vyprávěla za báchorky?❞

Pravděpodobně tušil, že byla May opilá a nic si nepamatuje, avšak pravda byla naprosto opačná.
❝Neříkal jsi mi náhodou, že jelikož je tahle pizzerie šílená dost, uvěřil bys mi, kdybych plácla cokoliv?❞

Jeremy se zarazil.


❝Počkej...❞ zmírnil, váhavě započal větu. ❝Chceš mi říct, že sis tamto vymyslela?❞

❝Ne. Jen ti připomínám, cos mi řekl, takže nechápu, proč se tu na mě teď takhle osočuješ.❞

❝Strašně jsi mě vyděsila! May, víš vůbec, co to obnáší, být noční hlídač tohohle podniku?❞

❝Spíš ne, ale mohl bys být tak hodný a objasnit mi to. Jediný, co vím, je, že se snažíš vyhnout smrti, protože po tobě ti roboti jdou.❞

❝Počkej počkej.❞ Nyní byl Jeremy už naprosto váhavý, nedůvěřivý a zmatený. ❝Odkud tohle víš?❞

❝Když jsem se tady po zavíračce probudila, chtěla jsem hned odejít, ale dveře byly zamčený. Takže co jinýho mi zbývalo, než se trochu projít po pizzerii? Ale hádej, co jsem objevila.

❝Jak jsem řekla, ti roboti byli lidmi.


❝Absurdní,❞ přerušil ji Jeremy.

❝Řekl jsi, že mi budeš věřit!❞ bránila se May.

❝Tak mi vysvětli, jak je tohleto ❞ zakroutil Jeremy hlavou a jeho obočí se sešikmilo do mračícího se V. Založil ruce na hrudi, opřel se o opěradlo židle a koukal na May, vyčkávajíc na to, co z ní vypadne.

❝Vím,❞ rozhodila May rukama. ❝Vím toho tak málo, jako ty. Ale prostě to byli lidi.❞

❝To prostě není možný,❞ naklonil se Jeremy k ní.

❝Víš ty co? Já mám nápad,❞ řekla uštěpačně a zvedla se od stolu tak prudce, že jeho hranu zarazila Jeremymu do hrudi. ❝Sežeň mě před zavíračkou a do tý doby se trochu uklidni, já na tvoji neschopnost si nechat něco vysvětlit nemám čas a trpělivost.❞

A s těmito slovy opustila místnost a vrhla se zpátky do práce.

středa 10. října 2018

Forever With Us | Prolog druhé části

10/10/2018 04:34:00 odp.

 Právě čtete vícedílnou fanfikci Forever With Us, která má zaměření Five Nights at Freddy's. V příběhu jsou uplatněny některé teorie, které ne všichni mohou podporovat, a byla bych ráda, kdybyste to respektovali.


Měním názor.

Během noci se mi stalo něco... hustýho. Ale jako dobře i špatně hustýho.

Abych to zkrátila, zůstala jsem tam omylem po zavíračce. Logicky jsem, vzhledem k tomu, co o tom říkají za povídačky, měla šílenej strach. Hele, kdo ví, jestli ti roboti fakt v noci vraždí. Nemůžu to tušit, ale bylo mi to tak naznačeno.

Bude to znít hrozně divně, ale když jsem tam byla, spatřila jsem... ty roboty. V lidský podobě.


Začínám zvažovat, jestli to nebyla nějaká halucinace, sen nebo tak nějak, ale na to to bylo všechno až podezřele ucelený a... reálný.

Přemýšlím, zda se mi nepodaří se z toho zbláznit.


Každopádně bych asi byla ráda, kdybys nakonec přijela. To, co se stalo, a co se nejspíš ještě stane, mi určitě začne samotný přelejzat přes hlavu. Nechci, aby se ti cesta nějak prodražila, ale pokud bys chtěla přijet, určitě bych byla moc ráda. Teď uvažuju nad tím, jestli to zkusím znova nebo ne.

Ale ráno moudřejší večera. Rozhodnu se zítra. Teda... dneska po pár hodinách spánku.

Fakt by se mi hodilo, kdybys přijela. A ty to určitě uvidíš ráda.

Tvá vyčerpaná sestra

May
Od: MayMichinson@gmail.com
Pro: sammymich@gmail.com




středa 3. října 2018

Forever With Us | Kapitola 7.

10/03/2018 04:33:00 odp.

 Právě čtete vícedílnou fanfikci Forever With Us, která má zaměření Five Nights at Freddy's. V příběhu jsou uplatněny některé teorie, které ne všichni mohou podporovat, a byla bych ráda, kdybyste to respektovali.



May tápala tichou, temnou pizzerií k hlavním dveřím, když cestou zaslechla hlasy.


Všichni kromě Toy Freddyho byli přeci stále v hlavním sále, ne snad? Rozhodně se tmou rozléhala směsice dvou hlasů, o tom nebylo pochyb. Jeden z nich identifikovala jako Toy Freddyho, druhý ale nedokázala zařadit k žádnému obličeji. Mohl to snad být noční hlídač? Jak se vlastně má noční hlídač jmenovat... Jeremy?

May se rozhodla zjistit, komu patří druhý hlas, a tak, ještě stále vzdálená od vstupní haly, zabočila za další roh a tam spatřila Toy Freddyho, jak si povídá s kýmsi jemu podobným, tajemným animatronikem ve zlatých barvách a podobný Toy Freddymu. Zlatý medvěd.

❝May,❞ přivolal ji Toy Freddy, když si jí všiml. Už se nezdál tak nepříjemný, ale kdo ví, zda za tím neskrýval nějakou lest. Avšak následovala jeho hlas a došla až k doposud debatující dvojici.

❝Prosím, když už ses tu se všemi seznámila. Poznej posledního našeho člena. May, tohle je Golden Freddy.❞

❝Těší mě,❞ odpověděla May.


❝Stejně tak i mě,❞ odpověděl Golden Freddy. ❝Zaslechl-li jsem správně, nejspíš hodláš přijít i další den. Nemýlím se?❞

❝Teprve uvidím,❞ řekla popravdě.

❝Odkud se bere taková váhavost?❞ tázal se dál.

❝Řekněme, že je pro mě vcelku nebezpečný jak se sem dostat, tak se dostat odtud. Hodlám to zvážit a následně se rozhodnu,❞ vysvětlila mu May.

❝Rádi bychom tě lépe poznali.❞ Golden Freddy mluvil lehce, jako kdyby jen vydechoval čirý vzduch a přidával do něj jemný nádech hlasu. Pro místní ticho to stačilo tak akorát, aby se slyšeli, ale May by přísahala, že předtím mluvil hlasitěji; že předtím snad i na Toy Freddyho zvyšoval hlas.

May pohlédla na Toy Freddyho. ❝A ty také?❞

Otázka ho ani nezarazila. ❝Jistěže to je možné. Ale pamatuj na to, že jsem stále přesvědčen o tom, že k nám nepatříš. A teď bys měla jít ke dveřím, blíží se půlnoc a s ní i Jeremy Fitzgerald.❞

❝Děkuju. Prozatím se mějte,❞ usmála se May, zamávala a odběhla od nich.

❝To si piš, že se budeme mít, když tu bude Jeremy,❞ uchechtl se Golden Freddy tiše, dostatečně tlumeně, aby to May už nemohla slyšet.

Společně se tomu s Toy Freddym škodolibě zasmáli.


Co řeknu? ptala se mezitím May v duchu sama sebe. Měla bych skutečně působit trochu vyděšeně? Možná by to bylo lepší; pak by na ni ani nemusel být tolik naštvaný, spíš se nade mnou slitovat a nechat mě odejít. Ale ne ho vyděsit k smrti, proboha. Taky je to jenom člověk.

May si, s věcmi sbalenými s sebou, dřepla ke dveřím a cítila, že na ni znovu padá únava. Tentokrát usnout nesmím, říkala si v hlavě. Snažila se nenechat ukolébat kombinací tmy a ticha, a proto začala chodit v malých kruzích přede dveřmi, aby se zaměstnala nějakou činností a nepadl na ni jen tak spánek. Když jí kruhy začaly přicházet stereotypní, začala chodit na druhou stranu, poté do osmiček a následně už ani nehledala ve své chůzi pravidelnost, prostě kráčela sem a tam.

Po nějaké té chvíli konečně zaslechla jejím uším tak lahodící zvuk - klíče rachotící v zámku. Dveře se odemkly a začaly se pomalu otevírat - a v nich stál blonďatý Jeremy Fitzgerald, zhluboka se nadechujíc a psychicky se připravujíc na svou každonoční stresující práci. Málem dostal infarkt, když spatřil May, jejíž oči, hledící přímo na něj, byly stejně rozevřené, jako ty jeho. V první moment z nich vyčetl hrůzu. May už chtěla proběhnout dveřmi ven na svobodu, na čerstvý vzduch, ale zabránil jí v tom pevný úchop Jeremyho ruky za její paži.

❝Kdo jsi a co tu sakra pohledáváš?❞ zeptal se zostra.


❝Jsem jedna ze servírek, která tu během úklidu omylem zůstala...❞ vysvětlila rychle May.

❝Dobře, chápu,❞ odpověděl spěšně. ❝Jak se jmenuješ?❞

❝May.❞

❝May, co jsi viděla?!❞ dožadoval se odpovědi tentokrát mnohem víc, než doposud jakékoli jiné z těch, co jí položil.

❝Nebudeš mi věřit,❞ zakroutila hlavou.

❝Mluv!❞ stiskl ji pevněji, pak mu ale došlo, jak agresivní je, a stisk povolil. ❝Prosím, mluv! Tahleta pizzerie je natolik šílená, že budu věřit snad všemu, co mi řekneš. Prosím, mluv!❞

❝Ti roboti...❞


Jeremymu tuhla krev v žilách. Začínal mít pocit, že je všechno v háji. Že nemá šanci tuto noc přežít. Ani se nedožadoval pokračování věty, protože tušil, že už ho zná. Ale to, co May dořekla, jej zaskočilo víc, než by čekal.

❝...byli lidmi.❞


Jeremy na ni vytřeštil oči. Nedokázal pochopit, co tím myslela. Ale rozhodně to neznělo jako to, co on sám znal. May najednou došlo, co mu řekla, že mu vlastně všechno prozradila, ale na druhou stranu ji on brát vážně nemusel. Roboti byli lidmi? To vážně zní jako výmysl.

❝Prosím, já fakt musím jít...❞

Pustil jí ruku, tvářil se omámeně a zmateně. ❝Zítra, až budeš v práci, to s tebou ještě vyřeším,❞ řekl a odstoupil od ní. May poděkovala a svižně se odebrala pryč, směrem ke svému bydlišti. Jeremy, sledujíc, jak se dívka ztrácí v temné noci, ještě sám pro sebe tiše dořekl pár slov.

❝Teda pokud se zítřka vůbec dožiju.❞




středa 26. září 2018

Forever With Us | Kapitola 6.

9/26/2018 04:33:00 odp.

 Právě čtete vícedílnou fanfikci Forever With Us, která má zaměření Five Nights at Freddy's. V příběhu jsou uplatněny některé teorie, které ne všichni mohou podporovat, a byla bych ráda, kdybyste to respektovali.



Avšak Mayinu pozornost upoutal hlavě Marionette - všimla si ho dřív, než by si on sám přál. Seděl v rohu místnosti a nezaujatě je všechny pozoroval, avšak jeho tvář nejevila žádné známky smutku, což by May čekala, že uvidí od bytosti stranící se společnosti. Nebyl nijak nešťastný, dokonce se i na ostatní usmíval, v očích mu běhaly jiskry, ale zůstával na svém místě a nešel mezi ostatní. Potřeboval-li samotu, nehodlala mu ji May brát.

Až poté se zaměřila více na ostatní v kroužku. Toy Freddy mezi nimi nebyl, ale na druhou stranu spatřila blonďatou dívku ve žlutých šatičkách, což musela být jistě Toy Chica; poté Mangle, u kterého si nebyla jistá, zda na něj mám mluvit v mužském či ženském rodě; Balloon Boy, a prázdné místo tam bylo pro Marionetta, Toy Bonnieho a Toy Freddyho. Mangle si May nedůvěřivě, ale zvědavě přeměřoval, Toy Chica se na ni usmívala a Balloon Boy měl co dělat, aby nadšeně nevyběhl proti ní.

Spolu s Toy Bonniem došli ke kroužku a přidali se mezi ně. Marionette se dokonce zvedl z podlahy a došoural se k nim, zaujímajíc místo vedle May, a ještě než stihl kdokoliv promluvit, přišli mezi ně i Chica, Foxy, Freddy a Bonnie.

❝Můžu se prosímvás nejdřív zeptat, co skočilo Toy Freddymu na mozek?❞ řekl Freddy zhluboka, mezitím co se rozhlížel.


❝Taky nechápu, co mu přelítlo přes nos,❞ přiznal se Foxy. ❝Asi je prostě bručoun, stejnak jím bejvá dost často.❞

❝Já tě slyším, starouši,❞ ozval se ze tmy hlas Toy Freddyho, mezitím se medvěd vynořil ze stínů. ❝Já bych jenom nerad, abyste si tuhle holku nějak oblíbili, protože dřív nebo později se do jejích očí podíváte naposledy a pak pro vás bude muset přestat existovat. Ať už jenom pro nás, nebo i pro celý svět.❞

❝Sice máš pravdu,❞ řekl Mangle tak hrubým hlasem - dokonce hrubším, než je Foxyho hlas -, že začalo být May hned jasné, jakého tedy je pohlaví, ❝ale zase nemůžeme nevyužít příležitost se s někým novým seznámit. Toy Freddy... Nemůžeš se takhle uzavírat, takhle o všechno přijdeš a možná toho budeš i litovat.❞

❝Nechám si to projít hlavou,❞ odpověděl mu Toy Freddy a odešel. A až teď se May na Mangleho pořádně zaměřila - doposud se pro ni skrýval za těly ostatních, ale nyní jej viděla docela jasně a snad se i zděsila, když spatřila, co spatřila - zpod fialové peleríny vykukovala spousta hadovitě vypadajících kovových součástek, drátků a částí robotické konstrukce, a za ramenem se mu pohupovala maličká hlavička endoskeletona. Přísahala by ale, že značnou část z toho neviděla ani předtím, když vstoupila do místnosti... Robotická chapadla se začala kroutit a mnohá zajela zpátky pod pelerínu. May se rozhodla to nadále nevnímat, jinak by ji mohl znovu pohltit strach.

Následně začaly otázky na její osobu. ❝Kdo jsi?❞ ptala se Toy Chica. ❝Jak se to vlastně jmenuješ?❞ skákal jí do řeči Balloon Boy. Po chvilce se z konverzace stala nezřetelná změť hlasů, kterou však May zastavila tím, že prostě neodpovídala. Když si ostatní všimli, že jejich otázky i po zopakování zodpovězeny nebudou, zmlkli a počkali si. Následně jim May sdělila, kým je, jak se zde ocitla, jaký je svět mimo pizzerii, pověděla jim o své sestře Sammy či o úžasnosti kebabů. Postupem času se posadili na zem, někteří natáhli nohy před sebe, jiní je skrčili a někteří se posadili do tureckého sedu, a konverzace pokračovala. Zanedlouho, poté, co probrali takový základní život a školu May, se přešlo na vcelku zajímavé téma.

❝Jak se odsud dostaneš?❞


chtěl vědět Marionette a byla to asi nejpraktičtější položená otázka z celého jejich setkání.

❝Napadlo mě, že proběhnu, když si noční hlídač odemkne. Nebo ho poprosím, aby mě pustil pryč,❞ odpověděla May.

❝Mohla bys vyděšeně vyběhnout a v očích mít skutečnou, šílenou hrůzu,❞ uchechtl se Foxy. ❝Pak by byl Jeremy po celou práci ještě vyděšenější.❞

May to nepřišlo vtipné, ale zasmála se s nimi, aby nekazila atmosféru.


❝Já tedy dostal nápad, aby ses dostala pryč ventilačními šachtami. Člověku jako tobě by se to mohlo povést,❞ podotkl Freddy.

❝Určitě bych moc ráda přijala i další nápady, ale myslím, že tohle je nejjistější možnost,❞ odpověděla mu na to May a všichni nějak mlčky souhlasili.

❝A přijdeš pak zase?❞ zeptal se Balloon Boy nevinným, dětským hláskem. May v tu chvíli zamrazilo. Nad touto otázkou doposud nepřemýšlela a snad by i ráda přišla znovu, ale není to až příliš velký risk?

Chvíli se mlčením vyhýbala odpovědi a přemýšlela, avšak když si všimla, že se na ní upírá devatero očí, rozhodla se konečně se k otázce nějak vyjádřit.

❝Vlastně bych i ráda přišla. Ráda bych vás uviděla znovu. Ale docela se bojím, že pokud se o to pokusím, nevyjde mi buď se sem dostat, anebo se dostat pryč.❞

Začala tichá debata mezi ostatními, která narůstala na hlasitosti - něco z toho byly otázky na May, něco z toho zprávy mezi roboty. Uklidnila ji až Chica. ❝Záleží tu čistě na tobě, jak si to zvolíš. Pokud nepřijdeš, tak nepřijdeš; už jsme tu na tohle prázdno tak nějak zvyklí. Ale uvidíme tě rádi.❞

❝Děkuju,❞ odpověděla May. ❝Nechám si to... projít hlavou. Kolik je vůbec hodin?❞





středa 19. září 2018

Forever With Us | Kapitola 5.

9/19/2018 04:36:00 odp.

 Právě čtete vícedílnou fanfikci Forever With Us, která má zaměření Five Nights at Freddy's. V příběhu jsou uplatněny některé teorie, které ne všichni mohou podporovat, a byla bych ráda, kdybyste to respektovali.



Když May poslepu, v naprosté tmě následovala Toy Bonnieho, divila se, jak může tak snadno vidět na cestu, protože ona každou chvíli narazila do zdi. Chtěla se jej chytit za rameno, aby si nepřišla tak ztracená, ale nedokázala nahmatat žádnou část jeho těla - a dřív, než by se jí to možná i povedlo, došli do cíle.

Místnost se starými animatroniky, jejichž součástky se používaly na opravu těch nových.

May zamžourala do světla z lampy a zadívala se na čtveřici lidí oblečených do kostýmů starých robotů pizzerie. Lidských podob animatroniků, opravila sama sebe May. Řekla jsem si přeci, že jim budu věřit. Kdyby ne, přeci jen by se mohli urazit a já bych tady skončila dřív, než bych chtěla, a taky jiným způsobem, než bych chtěla.

Při pohledu na starého Freddyho Fazbeara, jehož vlasy byly sice hnědé, ale u očí se mu již tvořily vějířky vrásek, dostala strach, že se z jeho úst ozvou tak jedovatá slova, jako tomu bylo v případě Toy Freddyho - tehle starší muž se však vlídně usmál, stejně tak i stará Chica a Foxy, jemuž v hrudníku však zela díra a ruku mu zdobil skutečný hák. May zalapala po dechu a doufala, že díra je jen nakreslená na jeho oblečení.

Mnohem více se však lekla, když se jí před očima vynořil Bonnie, jehož obličej byl zčásti zcela utržený a místo očí mu na černém pozadí jeho hlavy svítily rudé tečky.

Tohle za žádných okolností nemohl být člověk.


May úlekem zaječela a nechtěně tak upoutala pozornost všech animatroniků okolo.

❝Co se děje?❞ zeptal se Freddy. ❝Někdo tu je?❞

❝Ne, ne...❞ dýchala May zhluboka a snažila se nedávat najevo další úleky ze vzhledu Bonnieho. ❝Já jenom...❞

❝Co je, co jsi viděla?❞ položil Toy Bonnie otázku a starší Bonnie se začal otáčet za sebe a hledat něco, co May tak strašně vyděsilo. Nic však nespatřil, tak pohledem sklouzl zpět na lidskou bytost před ním.

❝Co se ti stalo?❞ odhodlala se po chvíli zeptat se Bonnieho a ukázala na jeho zničenou tvář, pak si ale uvědomila, že to už přece ví a že Bonnieho viděla mnohokrát v téhle místnosti jako robota. ❝Chci říct... bolí to?❞

❝Mám snad něco s obličejem? Ah... Počkat, ty myslíš tohle, že? Že myslí tohle?❞ ukazoval na celou svou tvář a pohledem se ptal ostatních. ❝Proč by to mělo bolet? Vlastně si ani nepamatuju, jak se to stalo,❞ krčil rameny. May se bála, že by ostatní animatroniky mohla urazit její reakce na Bonnieho zranění, ale například Foxy se začal od srdce smát nad komičností situace a Freddy Fazbear se k němu brzy připojil a chechtal se chvílemi ještě hlasitěji, než on. Chica, která byla mnohem menšího vzrůstu, se také smála, ale kryla si tvář a hlavně ústa dlaněmi, aby nebyla tolik hlasitá.

❝Mohu... si sáhnout?❞ zeptala se tiše a natáhla ruku.


❝Ne... Ne, prosím, nesahej na to,❞ ozval se za jejími zády Toy Freddy. Alespoň si podle hlasu myslela, že je to on, protože když se otočila, nikdo za ní nestál. Pravděpodobně se vyplížil z místnosti, potichu jako kočka. V místnosti, kde se právě nacházeli, předtím stoprocentně nestál, May by si jej určitě všimla, takže musel našlapovat tak, že jeho kroky v protáhlé chodbě netvořily žádnou ozvěnu.

Samo o sobě by něco takového nebylo dvakrát snadné.

Přesto ale stáhla ruku a už neuvažovala nad tím, že by se Bonnieho, byť jen trochu, dotkla.

❝Promiň... promiň,❞ pokusila se následně omluvit své chování a odpovědí na její chování bylo pouhé pokrčení rameny.

❝Takže ty ses tu tedy ztratila, že?❞ zeptal se Freddy, čímž přerušil houstnoucí ticho. ❝Nebo lépe řečeno zapomněla.❞ Jeho hlas, stejně jako hlasy všech ostatních, stejně jako hlas Toy Freddyho, zněl kovově a prázdně, ale i tak se každý z nich nějak lišil. Freddy například zněl hluboce a jako kdyby byl uzpůsoben na přednesy a recitace.

❝Dalo by se to tak říct,❞ podrbala se May na zátylku a nasadila omluvný výraz.


❝Dám ti prostor se seznámit s ostatními, dokud je to jen trochu možné, a poté by mě potěšilo, kdybys za mnou přišla sem. Rád bych s tebou probral možnosti, jak tě dostat bezpečně ven, a doufám, že by ti to pomohlo.❞

S vděkem tuto nabídku přijala. Následně už Toy Bonnie dále nevyčkával a volal na ni ze dveří, aby ho následovala za ostatními. Zdálo se, že ji právě čeká seznámení se s největším počtem robotů. Lidských robotů.

Po dočasném rozloučení se se starší generací jej tedy následovala do hlavního sálu, odkud on sám přišel, a jelikož byla chodba znovu spoře osvícená, musela tápat ve tmě, zatímco Toy Bonnie před ní šel naprosto klidně a přímo. Avšak osvětlená Show Stage jí vynahradila všechny ty kroky strávené v absolutní tmě. Atmosféra místnosti se podstatně lišila od její denní verze, vše nyní působilo mnohem útulněji a tajemněji zároveň. Trojice skutečných robotů v podobách zvířat - Toy Chica, Toy Bonnie a Toy Freddy - stáli na svém místě, a veprostřed místnosti stálo v kroužku několik lidských verzí těch a dalších robotů, trpělivě vyčkávajíc a zvědavě vyhlížejíc May.



středa 12. září 2018

Forever With Us | Kapitola 4.

9/12/2018 04:12:00 odp.

 Právě čtete vícedílnou fanfikci Forever With Us, která má zaměření Five Nights at Freddy's. V příběhu jsou uplatněny některé teorie, které ne všichni mohou podporovat, a byla bych ráda, kdybyste to respektovali.



Zpoza rohu se vynořila modrovlasá, ušatá, veselá hlava, očividně nadšená z nezvaného hosta.

❝Ahoj, já jsem Toy Bonnie,❞ řekl a pokusil se May podat ruku, když ho náhle stáhl Toy Freddy zpátky. May byla v šoku z této reakce a spadl jí ze srdce takový kámen, že se jí z úlevy až podlomila kolena.

❝Tak počkej, mrzoute,❞ zaprotestoval Toy Bonnie. ❝Bude tady muset čekat, s tím nic neuděláš, a jestli máš problém s tím, že bych jí rád porkytnul společnost, protože jsme takhle neměli šanci si s člověkem poklábosit snad celou věčnost, tak si s tím problémem vytři prdel.❞

❝Ergh...❞ vydechl Toy Freddy s vrčivým tónem a pak svůj hlas trochu uvolnil. ❝Dobře, fajn, jak chceš, dej mi pokoj, zajdo.❞

❝Králík,❞ opravil ho Toy Bonnie tiše, snad jako kdyby doufal, že ho Toy Freddy neuslyší. ❝...jsem králík.❞

❝Táhni.❞

Během několika sekund byl Toy Bonnie zase u May a pozdravil ji ještě jednou, tentokrát se o podání ruky nepokoušel. Místo toho ji zavedl do jedné z místností v pizzerce, nechal ji se posadit na jednu židli a sám si sedl naproti. Celou dobu se usmíval a May byla naprosto unešená z toho, že ještě pořád žije, i když se jí v hlavě honily pochybovačné myšlenky, podezírající Toy Bonnieho z psychopatie, jako kdyby ji měl každou chvíli s tímto nevinným úsměvem na lících zapíchnout.

❝Promiň toho Toy Freddyho... Bývá občas nevrlý, ale přejde ho to,❞ usmál se.

Fajn... Dobře, vážně hodlám věřit tomu, že to mají být skutečně oni? zamyslela se May.


Několik podobných otázek se honilo May hlavou a ta nebyla schopná říct, zda něčemu tam vůbec důvěřuje, po těchto událostech. Vždyť... Žádný alkohol nepila, nikdo jí nic do pití nesypal... Možná...
❝Co jste vlastně zač?❞ vydrala se z Mayiných úst nakonec otázka, na kterou by strašně chtěla znát odpověď.

❝Animatronici. Roboti z pizzerie.❞ řekl Toy Bonnie tak jednoduše, jako kdyby na tom nebylo nic zvláštního, a přitom udiveně, protože... Proč by to tak asi být nemohlo? Přitom volně pokrčil rameny. Když May chvíli neodpovídala a vymýšlela odpověď, zíral na ni a naklonil hlavu na stranu, až se mu tyrkysově modré, chlupaté uši překryly.

❝Skutečně? Na robota vypadáš až moc... Jak to říct... Lidsky.❞


❝Asi to bude jen detail? Já za to nemohu, netuším, co to má znamenat,❞ pokrčil rameny znovu a našpulil ústa v nevinném, nevědomém gestu.

❝Přijde mi to... Až moc divný, netuším, na kolik ti můžu v tomhle věřit...❞ vydechla dívka ve snaze vyvodit, jak by něco takového bylo logicky možné. Nechtěla se chlapce dotknout, to ani v nejmenším, ale potřebovala to říct naprosto upřímně. ❝A kolik vás tu vlastně je?❞

❝Jestli nám nechceš věřit, nevěř, nijak nám to neublíží a pochopíme to. A jsme tu... No, řekněme že mě, Toy Freddyho a Toy Chicu jsi, předpokládám, už zahlédla. Dále tu je Mangle, Marionette, Balloon Boy a čtyři z původní pizzerie, působící podstatně stařeji, než my. To poznáš sama... Pokud se budeš chtít jít podívat,❞ kývl Toy Bonnie a naznačoval, že by se už už zvedl a seznámil ji s ostatními, šokovaná May však téměř nehnula ani brvou.

❝Jak dlouho už takhle jste?❞ položila další otázku, na kterou ji odpověď velice zajímala, a přitom ji řekla pomalu, nejistě, a navíc ji nezformulovala úplně nejobratněji.

❝Pochybuji, že by ti někdo z nás byl schopen dát na tuto otázku jednoznačnou a pravdivou odpověď. Co tuším, tak si toto nepamatuje nikdo z nás - a pokud někdo ano, patrně si nepřeje, aby tato informace kolovala mezi námi všemi,❞ vysvětloval Toy Bonnie a mluvil tak spisovně, až to May svým způsobem nahánělo hrůzu.

❝Takže tohle probíhá každým večerem?❞ položila May další otázku a přitom se na židli nepatrně ošila. Začala se přiklánět k názoru, že na ni někdo uspořádal větší prank - a pokud ne, tak pak ať je bůh s ní.

❝Den co den. ❞

❝Kdo o tom ví?❞


❝Teďka jenom ty,❞ pokrčil rameny zase. ❝Teda alespoň si to myslím.❞

❝Fáájn...❞ přikývla váhavě, nedůvěřivě. ❝Pokusím se vám v tomhle ohledu věřit, platí? Stejně jsem možná jen vypila něco špatnýho...❞

❝No, jestli chceš říct, že se ti možná jen něco zdá,❞ řekl Toy Bonnie a začal si mnout bezvousou bradu, ❝tak bych neřekl, žes vypila něco špatnýho, ale něco totálně úžasnýho!❞

❝Jestli je úžasné to, že mi Toy Freddy vyhrožoval smrtí, pokud hned nevypadnu, tak teda nevím, co si mám myslet,❞ přiznala May a Toy Bonnie chvíli mlčel.

❝Fakt ti vyhrožoval smrtí?❞ řekl po chvíli. ❝Ten necita jeden.❞

❝Řekl, že budu mít co dělat s ním a ostatníma,❞ odpověděla May popravdě.

❝Áh, asi myslel to, co se stane tak nějak po půlnoci...❞ zamyslel se Toy Bonnie a pohlédl na ni se soucitným výrazem v očích. ❝Máš už vymyšlené, jak zmizíš?❞

❝Právěže ne, ledaže bych zdrhla, až přijde noční hlídač... Hele, tak už radši pojď mi ukázat ostatní, jak jsi chtěl, ať přijdu na jiný myšlenky. Nechci tu jen sedět a cítit se, jako kdyby měla brzy nadejít moje poprava,❞ přiznala May a společně se zvedli ze židlí, a poté ji Toy Bonnie vedl tmavou chodbou pizzerky.



pondělí 10. září 2018

- Grafika - Wattpad Book Cover: Projekt: Creepypasta (dárek pro Michtoranuse)

9/10/2018 12:08:00 odp.

Je pravda, že se vcelku nerada zdržuji v Creepypasta komunitě na Wattpadu; vždycky mě pak mrzí, když pozoruji, jak lidé bezohledně kopírují cizí překlady. 


Ale i tak jsem přesně tohle nedávno udělala zase.

Ale místo toho, abych se tím nechávala vytáčet dál a dál, jsem najednou spatřila zajímavou fanfikci, které jsem si snad předtím nepovšimla. 


<asi jde o takovou menší propagaci autora s přezdívkou Michtoranus. Nevím, prostě se mi to líbilo>

Příběh je originální, neobvyklý, a přijde mi čtivý. A ráda podpořím nové autory. Takže kromě přečtení všech dostupných částí a jejich okomentování jsem se také nabídla, zda by nechtěl cover, jelikož jsem na něj dostala nápad a možná bych mohla říct, že v photoshopu a tvoření coverů jsem již trochu advanced.

Když mi to bylo povoleno, nadšeně jsem se pustila do práce.


Vlastně to bylo strašně jednoduchý, ztvárnit myšlenku. Je to tvořené obrázkem lesa, obrázkem mračen (Jelikož obrázek lesa měl moc malý prostor nad sebou, tak jsem mračna musela přidělat dalším obrázkem. Jak je možné, že to není vidět? Jde o jedinou věc. Blending. Trochu si pohrát s blendingem vrstvy.), obrázkem očí (kde jsou duhovky přebarveny na červeno), duplikovaným červeným light beamem napasovaným na očích (a aby nebyly stejné, je jeden pootočený), a populárním obrázkem Slendermana s modrým pozadím, které jsem pomocí ctrl+u v photoshopu přebarvila na červeno.

Nic těžkého. Prostě čistě zábava :D

Light beam mi ale dal chvilku zabrat, protože jsem sehnala bílý a ten nešel nijak přebarvit ani upravit. Takže jsem nakonec musela hledat jiný.

Ale to je jediná komplikace.

Nejdéle mi asi nakonec zabralo vybírání fontů, protože jsem do odlišných písem tak trochu cvok a mám jich přes... 400?
Nekoukejte tak na mě. xD
Proscrollovala jsem všemožné možnosti a nakonec se rozhodla pro tuto kombinaci. Nepřijde mi to tak strašné.

A autor příběhu z toho měl radost, což i mě naplnilo radostí :D

Zaujala-li vás knížka podle obalu, neváhejte a pusťte se do čtení ^^
https://www.wattpad.com/story/155274097-projekt-creepypasta

Cover má právo použít jen Michtoranus.

Jen bych ale ráda upozornila na to, že covery na cizí příběhy dělám z důvodu nedostatku času vážně výjimečně. Prozatím nemá cenu si u mě něco objednávat, protože se k tomu prostě nebudu moci dostat. 

středa 5. září 2018

Forever With Us | Kapitola 3.

9/05/2018 04:33:00 odp.


 Právě čtete vícedílnou fanfikci Forever With Us, která má zaměření Five Nights at Freddy's. V příběhu jsou uplatněny některé teorie, které ne všichni mohou podporovat, a byla bych ráda, kdybyste to respektovali.



❝A jen taková drobnost... Jsem Toy Freddy, ten novější. Ale chceš-li, mohu ti ukázat i toho starouše...❞ začal ten kdosi, kterému May nebyla schopná uvěřit ani slovo. Toy Freddy byl robot stojící na pódiu v místnosti nazývané Show Stage, ne člověk oblečený a namalovaný jako anime medvěd.

❝Počkej... Počkej. Potřebuju to pochopit. Co to... Co to má vůbec znamenat?❞ dýchala May zhluboka ve snaze dojít ke smysluplnému závěru, například že jí před odchodem někdo něco namíchal do pití a tohle vše je pouze sen...

❝Mohu se na to samé optat i já?❞ zareagoval zostra. ❝Netuším, kdo jsi a co tu děláš, ale moc dobře vím, že tu nemáš být. Proč jsi tu?❞ Tvář člověka nazývajícího se ❝Toy Freddym❞ nepůsobila v tento okamžik zrovna přívětivě, ba naopak, naháněla hrůzu. Během rozhovoru k ní došel blíž a děsivě se čněl několik centimetrů nad ní, dostatečně vysoko, aby musela May trochu zaklonit hlavu, aby mu vůbec viděla do tváře. A až zblízka si skutečně všimla, že má na tváři jak Toy Freddyho červené tvářičky, tak i namalovaný čenich na jeho lidském nose.

❝Byla jsem... Unavená, při převlékání jsem usnula a probudila jsem se, až když tu bylo zamčeno... Nezlob se na mě prosím, nemohu za to.❞

❝Ah, nejsi ty jedna ze servírek? M-M-Mia, myslím?❞

❝May,❞ odpověděla. Docela ji potěšilo, že se hrozivý výraz z jeho tváře vytrácel, avšak neradovala se dlouho - zase se tam totiž vrátil.

❝Dobře, May. Myslím, že jelikož tu nemáš co dělat, měla bys vypadnout - tento tvůj zážitek ti stejně nikdo neuvěří - anebo budeš mít co dělat se mnou a s ostatními, rozumíš?❞

❝Prosímtě... Nevyhrožuj mi, kdybych mohla, tak tu nejsem, bohužel je tu zamčeno a já se ven nedostanu...❞ snažila se May vysvětlit situaci.

❝Pak ale zemřeš,❞ konstatoval Toy Freddy suše, jako kdyby se nic nedělo.


❝Počkej... Prosím, ne...❞ zaúpěla May.

❝Za to, co se ti tu stane, neponesu žádnou zodpovědnost. Až nastane půlnoc, stanou se z mých přátel a mě krvelačné bestie. Neurčuji, zda přežiješ, nebo ne.❞

V tento moment bylo už May jasné jediné - zvěsti musí být pravdivé. A ona sama by si určitě dokázala představit tohoto člověka, jak bez slitování bere někomu život. Ale snažila se v sobě udržet alespoň jiskřičku naděje.

❝Takže kdyby jsi to mohl rozhodnout ty, tak by jsi mě nezabil?❞

❝Na tvém životě mi nijak nezáleží.❞


May začala chápat, že je její život v dosti silném ohrožení, pokud se jí nepodaří nějak uniknout z pizzerie včas. Včas. Noční hlídač...? Možná by ji přeci jen mohl...

❝Kdybych byla schopna odejít, když bude noční hlídač přicházet... Tak se vyhnu ohrožení?❞ zeptala se.

❝Nějak tak, pravděpodobně. Než přijde, laskavě nenarušuj dění mezi námi animatroniky. Nepatříš sem... A podle toho se k tobě taky budu chovat,❞ sykl Freddy.

May se nadechla a nějak akceptovala svou aktuální nepříjemnou situaci. Zkontrolovala čas - bylo půl jedenácté. Nikdo ze zaměstnanců na pozici, na jaké byla ona, netušil, z jakého důvodu se zavírá až tak pozdě; v deset večer. Pravda, i v deset podnik stále vynášel peníze, ale byla to pizzerie pro děti. Kdyby byl tento areál spíše pro dospělé, tak by odteď dost chápala zavíračku teprv v deset. Avšak co tu tito lidé dělali? Byli to snad nějací údržbáři robotů? Proč se ❝Toy Freddy❞ prezentoval jako Toy Freddy a ne jako běžný člověk? Proč si říkal jménem robota? Vždyť to nebyl on, nebo snad ano...?

May měla tak hodinu a půl na to, aby se připravila na proklouznutí dveřmi a případně si vymyslela předem výmluvu... I když říct nočnímu hlídači pravdu by možná zas až tak taky nevadilo. Otázka je, jak to on sám vezme. Zda má rovnou vykráčet ven, nebo se snažit, aby si jí nevšiml? A přežije to ona sama do té doby vůbec? Toy Freddy přeci říkal, že ji zatím nezabijí, což může znamenat buď to, že prozatím od nich přichází mír, nebo že se rozhodl ji ušetřit a že ostatní nemusí být až tak shovívaví.

Viděla, jak od ní ❝lidská❞ podoba Toy Freddyho odchází k hlavnímu sálu. Zvědavost jí nedala a poté, co Toy Freddy zmizel za rohem, potichu přešla směrem za ním a nakoukla do sálu také. Jen lehce vystrčila hlavu zpoza futer...

A její oči se střetly s očima modrovlasého chlapce reprezentujícího Toy Bonnieho, které se instantně rozšířily.


Více May nezahlédla, protože se hned schovala zpátky za roh a začala přemýšlet, co teď. Patřil tento pseudo-Toy-Bonnie mezi ty místní, kteří by se k ní mohli zachovat tak milosrdně, jako Toy Freddy, anebo by ji byl schopen bez čekání zabít? Nebo ještě hůř; mučit ji?

Napadlo ji utéct pryč, zmizet za dalším rohem, aby ji nemohl najít, a snažně doufat v brzký příchod nočního hlídače, ale na to už bylo nejspíš pozdě. Neslyšela kroky, ale vsadila by se, že pokud by se znovu podívala za roh, dýchla by mu zpříma do tváře.




středa 29. srpna 2018

Forever With Us | Kapitola 2.

8/29/2018 04:33:00 odp.

 Právě čtete vícedílnou fanfikci Forever With Us, která má zaměření Five Nights at Freddy's. V příběhu jsou uplatněny některé teorie, které ne všichni mohou podporovat, a byla bych ráda, kdybyste to respektovali.



Dívka chodila po místnostech pizzerie a odnášela použité talíře a příbory zpátky do kuchyně, mezitím se pokoušela nešlápnout uklízečce na mop nebo vrazit do židlí, které ležely popadané na zemi, jelikož je děcka nedokázala urovnat. Díky tomu to vypadalo tak, jako kdyby po restauraci prazvláštně tančila neznámým tancem. Ke konci dne byla celá pizzerie cítit dětským potem a močí, pizzou a kdo ví, co se tam dalo ještě načichat. Uklízečky naštěstí sem tam provoněly místnosti levnými vonnými spreji s vůní fialek a šeříku.

❝Tak, další den máme za sebou,❞ řekla jedna ze servírek hlavní hrdince.


❝Jo, naštěstí,❞ kývla černovlasá dívka s velkými růžovými melíry a zavrávorala, aby neupustila talíř se zbývajícím kouskem pizzy na čerstvě vytřenou podlahu.

❝Hele, May, než se půjdeš převlíknout... Nezajdeme potom někam na kebab?❞ zeptala se jí ta samá servírka.

❝Jako uznávám, Amy, že kebab je pro mě vždy lákavá nabídka... ale musím se učit, ve škole mám ještě dost na čem pracovat, nějak jsem na učení v poslední době kašlala a potřebovala bych to dohnat, a chtějí po mě ještě projekt, takže to chci do konce dubna všechno stihnout... Mám tak trochu napilno, fakt promiň,❞ pokrčila May ramenem a omluvně na Amy pohlédla, následně odešla na záchody, kam si jen vyčerpaně sedla, přestože se chystala se převléknout. Podle toho, co slyšela, skončily uklízečky s prací a všichni už pomalu odcházeli.

Ona se chystala také, jenže byla z dnešního dne až příliš vyčerpaná...


Na místě usnula. Bohužel seděla tak nehybně a na tak stinném místě, že nikdo, ani správce, kontrolující pizzerii na závěr dne, neměl šanci ji spatřit. Až po asi půl hodině se naklonila tak, že téměř přepadla, což ji probralo ze spánku. Zprvu chtěla znovu zavřít oči a pokračovat v příjemném odpočinku, který si celý únavný den plný pocitu nevyspalosti slibovala, náhle jí ale došlo, kde skončila, a tak byla během několika sekund zcela při vědomí a na nohou.

❝A... Sakra,❞ sykla. ❝To ne... Proboha, tohle ne.❞


Příliš nepanikařila, pokoušela se zachovat chladnou hlavu, ale začínala mít obavy z toho, co bude dělat, jak se dostane ven a zda se stihne naučit na test do školy. A pokud jsou zvěsti o temných hodinách pizzerie pravdivé, mohla by se sama sebe ptát i na to, zda se zítřejší písemky vůbec dožije. Nejedná-li se však o pravdu, nebyl by problém si lehnout na lavičku nebo na několik židlí vedle sebe a prospat se, látku se pak doučit ráno. Nejprve si potřebovala však ověřit, co je pravdou.

Pootevřela dveře nenápadných záchodků, pak jednou zahnula, prošla dalšími dveřmi a zamířila ke dveřím vedoucím ven. Samozřejmě byly zamčené. Zkusila na ně zabušit, ale nikdo ji nejspíš neslyšel, protože se z druhé strany neozvala ani hláska, jen sem tam zaslechla projet auto. Tak začala uvažovat a napadlo ji, že by si mohla raději ověřit, zda nejsou pravdivé zvěsti panující o této pizzerii a jak vypadá během dlouhých nočních hodin. Když nad tím zauvažovala, hned ji něco napadlo. Noční hlídač! Každou noc sem chodí noční hlídač a tráví tu uvnitř čas až do samotného rána. Možná by ji i mohl pustit ven. Kdo ví, zda už bude ve své kanceláři, ale pokud ne, dost pravděpodobně si na něj počká a poprosí jej o propuštění. Otočila se ode dveří a chystala se vyjít směrem k místnosti nočního hlídače, a cestou se ještě chystala zkontrolovat animatroniky, zda jsou stále na svých místech.

Ale veprostřed sálu, ze kterého vedly dveře ven, stála lidská bytost a zírala na ni.


May se snad nikdy v životě nelekla víc.

Pokusila se potlačit vykřiknutí, avšak to bylo jaksi neúspěšné, tudíž ze sebe vypustila jakýsi tlumený skřek rozléhající se po prázdné, tiché, temné místnosti. Následně si pozorněji prohlédla osobu před sebou. Bezpochyby to byl chlapec, hnědovlasý, a oblečený jako Freddy Fazbear - hlavní robot pizzerie, původně obrovský hnědý medvěd, aktuálně však v jakési lidské podobě. Dokonce měl na hlavě i ouška a klobouček, May však hned vyvodila, že to bude asi čelenka. Hnědé sako a hnědé kalhoty k sobě ladily tolik, že musely být určitě ze stejného materiálu a od stejného výrobce, a košile pod sakem skvěla bělostí jasnější, než jakékoliv její bílé oblečení kdy skvělo. Rozhodně se jednalo o velmi povedené oblečení, o tom nebylo pochyb.

Avšak výraz ve tváři člověka veškerou tu krásu odčítal.


Doširoka otevřené oči, ve kterých nebyly ani stopy strachu, nemrkaly, jen přejížděly sem a tam po May. Husté obočí bylo svraštělé a dodávalo z obličeje nepřístupný, nepřátelský dojem; ústa byla pootevřená a spodní zuby úmyslně předsunuty před horní, znázorňujíc, že je osoba značně iritovaná její přítomností.

❝Kdo... Kdo jsi?❞ zajíkla se a trochu od něj ucouvla.


❝Na tváři ti vidím, že už jsi mé jméno uhodla,❞ odvětil onen ❛chlapec❜ hlasem, který May nedokázala nikterak zaškatulkovat; zněl kovově, ale takový hlas by přece lidská bytost mít nemohla, ne snad?
Přestala uvažovat nad hlasem a začala se spíše soustředit na odpověď.

❝Freddy Fazbear? Ale to přece není... Chci říct... Jak? Proč?❞ zvedla May obočí a z tváře se jí začal vytrácet její poděšený výraz, stále tam však jeho zbytky přebývaly. ❝Na tom nesejde... Prosím, neubližuj mi,❞ žadonila.

❝To zatím nemám v plánu,❞ zvedla postava jedno obočí.

❝Co myslíš tím ❝zatím?❞❞



úterý 28. srpna 2018

Proč nedělám Creepypasta OCčka?

8/28/2018 09:51:00 dop.

Mám hromady nápadů na nové a nové postavy.

A hlavně na postavy s tragickým backstory a se sklony k sadismu.

S těmito nápady bych mohla vytvořit tucty Creepypasta postav, které by však prakticky byly pořád o tom samém utrpení. Toho je v Creepypastě strašná hromada a už to prostě nedělá tu starou dobrou Creepypastu. Už z toho jsou prostě kraviny o OCčkách, kde se každý snaží proslavit, a proto vymýšlí absurdnější a nesmyslnější příběh.
Mohla bych být taky jednou z těch a vybrat si nějakou z mých postav, která hodně trpí a nemá problém se způsobováním fyzické bolesti až smrti.
A mám jich tu docela dost. Werdaish (kterou nechávám trpět asi nejvíc), Farion (který je druhý z těch, co trpí nejvíc), Kirelaj, Rallar, Srildein, Tarudish, Auree, Rafielle, Naitria, Shendrai, Aaron, Jess, Oliver, Enarya (a mám sto chutí sem připsat i Vilana, jen tak z prdele, abych viděla reakci Maky xD). Mohla bych pokračovat dál, ale pak bychom se dostali až k těm, u kterých utrpení tak závažné také není. Pak bychom se dostali až k těm, kteří mají cool design, který stojí za zpracování. Třeba takový Lazien se zelenou kůží a rohy, temně zelenými vousy a vlasy svázanými do culíku a jedním okem bílým, druhým oranžovým, navíc jeho obočí je ve formě takových plných teček nad očima. Prostě jsem si hrála v rinmaru games.
A i z takových bych mohla udělat Creepypasta OC, mohla bych se tu zase pokoušet nějak proslavit svou postavou (lol, jako kdyby nestačilo, že jsem se docela "proslavila" svým starým blogem a shitloadem překladů + vytvořením a rozšířením #STCPF, haha (uhm, Nauti, za STCPF už ti nikdo žádný zásluhy nedává, protože na tebe všici serou)).

Ale já to neudělám.

středa 22. srpna 2018

Forever With Us | Kapitola 1.

8/22/2018 04:33:00 odp.

 Právě čtete vícedílnou fanfikci Forever With Us, která má zaměření Five Nights at Freddy's. V příběhu jsou uplatněny některé teorie, které ne všichni mohou podporovat, a byla bych ráda, kdybyste to respektovali.



Poté, co May odeslala své sestře email, se položila na postel a na chvíli zavřela oči. Černé vlasy, sahající pod lopatky, mezi nimiž se prolínaly růžové melíry, jí lemovaly unavenou tvář. Hlavou jí létaly myšlenky týkající se její školy, na které nyní studovala. Do konce tohoto týdne má na plánu písemné zkoušení z jazyka, což se bude muset do úterý naučit,  avšak následující týden pro ni bude noční můrou.

Nad hlavou jí visela otázka, zda si nemá poprosit v podniku, kde pracuje jako brigádnice, o volno z důvodu učení, avšak tím by zase přišla o nějaký ten výdělek.

Po chvíli, kdy téměř propadala do světa snů, se rozhodla, že místo brigády omezí jakékoliv další aktivity - setkávání se s přáteli, sledování filmů, vysedávání v parku a dost možná bude muset i oželet několik hodin spánku, aby dosáhla alespoň nějak uspokojivých školních výsledků.
❝Budiž. Ale další víkend si užiju víc, než kdy jindy,❞
řekla si pro sebe rozespalým tónem a její hlas se ozýval prázdným malým bytem. Netušila ale, jak prázdnou budoucnost její slova mají. Poté během chvilky dívka usnula.

***


Hudba, kterou si nastavila jako tón budíku, byla na poslech příjemná a muselo by se s ní i hezky probouzet - tedy pokud člověk nebyl otrávený z nedostatku spánku, což byla zrovna nyní Mayina situace. Přeci jen ale do své hlavy nacpala alespoň nějaké to pozitivní myšlení - je sice pondělí, ale v tento den jí škola nepotrvá nijak dlouho a navíc se po škole může těšit na příjemnou, oddechovou brigádu v pizzerii.

Když na sebe oblékla volné, černé triko s modrým potiskem, natáhla na sebe černé džíny a rozčesala si vlasy, které sepnula do culíku, přešla do své kuchyňky a vytáhla rohlík, na který namazala sýr, to do sebe rychle nacpala, z lednice si do školní brašny vzala dvě jablka, obula se, hodila na sebe bundu a zamířila do školy. Cestou její myšlenky stále směřovaly k jednomu tématu - a to k záhadám místa, kde jako brigádnice pracovala.

K záhadám pizzerie Freddy Fazbear's.


***


Narozdíl od May vstávala její sestra Sammy mnohem později a rovnou do práce. Hned poté, co vyskočila z postele, se podívala do svého notebooku do zpráv. Mezi spamovými emaily, emaily z práce a od přátel, našla zprávu, kterou jí dnes v jednu hodinu ráno odeslala její sestra. Myslela to dobře, když jí doporučovala, aby nejezdila - z Montany, ve kterém se děvčata narodila a kde Sammy stále bydlela, je cesta do Oregonu vcelku dlouhá a poněkud drahá. Avšak jako reportérku, kterou Sammy byla, by ji tam mohli pro nějakou reportáž vyslat - třeba právě kvůli té pizzerii, o které May tak nadšeně mluvila. S takovýmito myšlenkami si rozčesala hnědavé vlasy, vlnící se až po lopatky, přes ně si na čelo nasadila čelenku vypadající jako copánek a oblékla se do květované, nařasené sukně, ze skříně vytáhla volnou, barevnou košili a nazula si boty, poté vyndala z lednice zeleninový salát, který si večer připravila, a pustila se do jídla. Přitom si hlavou nechala volně procházet myšlenky ohledně místa, kde její starší sestra pracuje.

❝Čau, Sammy! Vypadáš, jako kdybys ještě furt spala!❞

Trhla sebou, když ji pozdravila její spolubydlící, která vstala o něco později.

❝Jej... Abby, dobrý ráno přeju,❞ zasmála se Sammy poté. ❝Ségra mi včera napsala o podniku, kde teďka pracuje... Prý se tam děje něco divnýho a má to i nějakou divnou historii a já na to nemůžu přestat myslet... Co myslíš, poslali by mě z televize tam, abych natočila reportáž?❞

❝No... Možná jo, kde to je?❞ zeptala se Abby, když ze skříně vytahovala cereálie, nasypala je do misky a zalila mlékem.

❝Právěže až v Oregonu,❞ řekla Sam a její spolubydlící málem vyprskla smíchy mléko, kterého se po zalití cereálií napila.

❝Tak od toho bych si, být tebou, moc neslibovala. Nechci ti kazit představy, ale tam tě nepošlou,❞ posadila se Abby ke stolu a začala lžičkou nabírat kukuřičné lupínky.

❝Ne teď. Ale May říkala, že je tam něco fakt divnýho a pokud se tam něco stane, někoho z nás by tam určitě poslali, aby měli ve zprávách žhavý novinky.


Mohla bych se jít zeptat, jestli kdyby se tam něco stalo, tak...❞ nedokončila Sam větu, jelikož ji její spolubydlící přerušila.

❝To ať tě ani nenapadá. Jak potom budeš vypadat? ❛Ha, vím, co se stane!❜ Tohle pro tvoje vlastní dobro nedělej, vymstilo by se ti to.❞

Sammy by se na svou spolubydlící naštvala, kdyby nebyla zvyklá na její upřímné reakce, které bývají občas poněkud zostra podané, avšak vždy dobře míněné.

❝To máš pravdu... No, budu muset čekat a doufat, co?❞ pokrčila Sammy rameny.

❝Možná, ale teď bys spíš měla jít do práce,❞ odvětila Abby, když dojídala cereálie.

❝Vždyť už jsem na cestě,❞ protočila Sammy očima a zvedla se ze židle, na cestě tam, kam jí Abby doporučila jít.

***


Uběhlo už několik hodin. Děvče s havraními vlasy, jejichž celistvou černou barvu protínaly růžové melíry, právě stanula před pizzerií, kde pracovala jako brigádnice, a zhluboka se nadechla s tím, že každou chvíli vkročí dovnitř.

Ještě předtím hodila letmý pohled na ceduli nad sebou, kde stál barevný nápis

❝Freddy Fazbear's Pizza❞

obklopený miniaturami čtyř robotů; medvěda, kuřete, zajíce a lišky, a následně otevřela dveře a vešla dovnitř.

pondělí 20. srpna 2018

Začínám s komiksy

8/20/2018 03:58:00 odp.

Vždycky mě to fascinovalo.


Docela nedávno jsem koukala na videa Marka Crilleyho a sledovala, jak pracuje na svých komiksech a jak dává v youtube videích rady, co dělat, co zlepšovat, jak si s čím poradit. 

Ve své minulosti jsem měla období, kdy jsem vážně chtěla pracovat na komiksech - kdysi to byl jen jednoduchý příběh o zvířátkách, načrtnutý ledabyle. Mohlo mi být maximálně jedenáct let.

Potom tu byl pokus o zkomiksování Masters of Cyberspace. Pořád mám v sešitě ještě pokusy na to, ale nikdy to nějak nebylo ono a navíc na to nebyl čas, tak jsem to odložila na dobu neurčitou.

A v aktuální době prázdnin jsem přemýšlela, jak bych jen mohla zkombinovat moji vášeň k sólování ve hře World of Warcraft (jistěže ráda hraju s někým, ale častěji u toho sedím prostě sama :D) se svým blogem a svou tvorbou, a při konverzaci s Migdosem mě napadlo, že bych mohla udělat nějakej "fotopříběh". 
Trvalo mi asi den, než mi došlo, že to je prakticky návrh na komiks.
Ale naprosto osraný komiks x'D 
Řekněme, že jsem potřebovala vědět, zda mě to bude bavit a zda to bude vypadat dobře; potřebuju se do komiksování nejprve nějak vžít, a až poté se do toho vrhnout úplně. 
Takže jsem se rozhodla prostě nafotit screenshoty a sestavit z toho komiks.

Aktuální Wattpad příběh

Spolupráce

Autorská tvorba

Originální charaktery (OC's)

Recent

recentposts
© Aurora Akkaris 2017. Používá technologii služby Blogger.

Random

randomposts