středa 23. srpna 2017

- Art - Gerrywan

8/23/2017 07:54:00 dop.


Po dlouhé době jsem zase zasedla ke grafickému tabletu a programu FireAlpaca a jelikož mi nějak nešlo stvořit člověka, pokusila jsem se o nějakého toho fantasy tvorečka.


Yeah, po čtení Dračí brány a Odkazu dračích jezdců to je více než jasné, co? :D


Dráček dopadl takhle a mám pocit, že většina z těch, kteří to čtou, měli už šanci jej vidět. A já se rozhodla trochu zpřeházet hotový soubor a nascreenovat tak postup pomocí odkrývání vrstev qwq Mimo jiné, dala jsem mu jméno Gerrywan a pravděpodobně jej brzy najdeme v nějakém mém příběhu ^^









První sketch ^



Druhý sketch, který už jsem používala jako podklad a hranice qwq



Začala jsem dělat nad sketchem kolečka, čímž jsem chtěla docílit efektu skutečných šupin. Posuďte sami, zda to dopadlo dobře, nebo ne. Mně se to takhle líbí, abych pravdu řekla :D





Tady už máme ošupinatělého celého draka, až na místa, kde budou rohy či pláty. Upřímně, nakonec jsem se s tím tolik nechtěla štvát, tak jsem prostě šupiny vyřízla, okopírovala a vkládala, pak jsem to ale samozřejmě musela zamaskovat, aby to k něčemu vypadalo. Šupinky jsem dělala různě velké a tvarované qwq



Zde už máme výběr barvy podkladu, brzy můžeme stínovat >w<


Tady už začínáme se stíny hlavně v oblasti dolní čelisti a pod rohy. Právě pod těmi rohy vypadají lépe stíny ve tvaru koleček a ne podélně podél rohu, nevypadalo by to reálně, ale spíš připlácnutě na kůži ^^




Stínek jsem hodila i pod oko a mám pocit, že jsem tam ještě něco zvýrazňovala, nevím :D



Tady už máme pláty na nose, i když jsem z nich nebyla příliš nadšená :D



Zde se nám vyjímají i pláty na krku a já vážně váhala, zda je tam mám doopravdy nechat q-q Nevypadaly totiž tak reálně, jako zbytek drakova těla q-q


Tady jsem jim přidala krapet odlesku :'3




Zde už se leskne většina drakova těla a tenhle krok celému jeho tělu teprve dodal to hlavní -w-


A nyní se vrháme na očko. Kreslila jsem ho naprosto jednoduše - jen několik vrstev různě tlustých čárek s jinými odstíny, to je vše owo


Zde přibylo bělmo (nebo spíš... žluťmo? xD), zornička a trochu více stínů v oku uwu Jenže jsem nebyla úplně spokojená s těmi pláty, takže jsem se rozhodla je naprosto odstranit a nahradit je šupinatou kůží, která mi beztak šla lépe OwO


Tak, tady to máme takhle qwq



Zde je i pozadí a začala jsem pracovat na rozích - zatím jsem na ně potřebovala tři vrstvy (kvůli tomu, jak se některé překrývají uwu)


Dodány tmavší barvy, stíny a odlesky pomocí clippingu vrstev, ale furt to nebylo ono -w-


Trochu vyčárkovaná struktura rohů, já vím, já vím. Ale na konci to vypadalo aspoň o trochu lépe :D


Zde dodány i čárkované odlesky, ae qwq



A tady už máme zuby - chybí jen pozadí a jinak můžeme říct, že je hotovo! Při tvorbě pozadí v Kritě jsem dlouho přemýšlela a nakonec dostala nápad:


Nápad, který bych mohla využít v nějakém ze svých příběhů. Co myslíte vy? :D


A tady máme znovu finálovku qwq

Máte nějaké připomínky? Poznámky? Tipy? Rady? Vím, že to není nějak super (šla jsem se mrknout na dA na dračí kresby od ostatních a hrozně mi spadlo ego xDDD), ale snažila jsem se a stále z toho mám radost QwQ Každopádně vážně moc ráda uslyším nějaké rady do budoucna, a to ať od zkušenějšího člověka, nebo ne x3

úterý 22. srpna 2017

K aktuálnímu designu

8/22/2017 09:44:00 dop.
Mohli jste si všimnout, že Teldrassil, sídlo nočních elfů na Azerothu ve hře World of Warcraft, byl na pozadí mého blogu docela rozmazaný, rozpixelovaný, a přestože jsem se to pokusila nějak opravit, nešlo to. Prostě větší rozlišení obrázku neměli :D

Takže jsem se pustila do googlení, jestli bych nenašla něco zajímavějšího. Bylo toho tam docela hodně, to je samozřejmé, ale rozlišením, barvami a celkovým dojmem na mě zapůsobil nejvíce tenhle stromek qwq 







Trochu jsem to upravila, aby to vespod nebylo tolik ostré a zvolna přecházelo do bílé, stromek jsem potom ještě vyřízla a udělala z něj favicon blogu. Když jsem takhle potom projížděla další blogy, došlo mi, že se docela oceňují nadpisy v menu s výrazným/vyjímečným fontem ve formě obrázku. Nějakou dobu jsem se zdráhala tohle zkusit hodit i sem - pamatuju si, jak blbě to vypadalo na kingdom-of-creepypasta xD Ale poté jsem našla stránku - Flamingtext.com - kde je plno různých fontů a vypadají na stránku hrozně dobře, takže jsem neodolala qwq


Také jsem roztřídila rubriku Informačky a výkecy na dodatečných devět podrubrik, které můžete vidět tady. Mimo jiné, v menu jsou ty rubriky teďka podle mého mnohem zkrácenější a z mého pohledu i zjednodušené. Určitě další přibudou, jak se bude blog rozvíjet, uvidíme :3 Pro Příběhy jsem také připravila dvě různá rozdělení a doufám, že se v tom vyznáte TwT 


A teď se chci zeptat, je tu skutečně někdo, komu tyto barvy vadí? Nemůžu totiž vyhnat z hlavy komentář právě ze starého blogu, z doby, kdy jsem se chtěla přestěhovat na tento blog a měla na něm podobný design.

Já vím, já vím. Akki, tohle bys už neměla řešit, tenhle blog není o Creepypastě, ale o tvých vlastních zájmech, a pokud někdo hledá něco děsivého, stačí ho přesměrovat na volcano nebo DarkTown. Na tomhle blogu jsi paní ty a nikdo jiný, ne snad? A už nejsi tou, kterou všichni považovali za hororovýho maniaka, wake up.

Pravda, snažím se blog udělat takový, aby se líbil mně samotné. Ale nějak ten komentář nemůžu vyhnat z hlavy. Je to prostě cizí názor a já jej akceptuji, a proto se prostě musím zeptat:

Líbí se vám takovýhle design? Nemám v něm trochu pozměnit barvy? Je pro někoho ten design tak přeslazený, že se mu nechce nadále můj blog navštěvovat?


Vlastně mi ani nezáleží na tom, zda sem kvůli designu budete chodit, nebo ne, ale prostě mě zajímá, jaký na ten vzhled vůbec máte názor, co si o něm myslíte. Jsem zvědavý člověk, hah :D


čtvrtek 17. srpna 2017

Spřátelené blogy

8/17/2017 06:44:00 odp.
Říkejte jim, jak chcete. Pro někoho to jsou Affs, pro někoho SB, já jim ale mnohdy říkám ❝Ti, se kterými jsem uzavřela příměří❞. No co, je to super název, ne? XD

Chcete se spřátelit? Klikněte zde!

Blogy v seznamu postupně přibývají, kdyby vás to jen tak shodou okolností zajímalo o(≧∇≦o) A nijak to tu neřadím dle oblíbenosti, jde jen o to, kdo mi kdy přijde na mozek a kam ho mezi ostatní šoupnu, brzy to však začnu řadit dle abecedy o(^▽^)o





Ami


http://ami1987.blog.cz/
S Ami se znám dlouho, už od začátku jejíhlo blogu, a shledávám u ní podstatné zlepšení. Píše o fantasy tématech i děsivých Creepypastách, kromě toho i překládá příběhy a musím říct, že si ji lidé oblibují, alespoň podle toho, co pozoruji ^^

Adís

http://naruto-povidky-adis.blog.cz/
Byla úplně prvním člověkem, který kdy zavítal na můj creepypasta blog, a místy ho navštívila i v dalších dobách. Mezitím jsem se s ní stihla alespoň trochu seznámit formou chatů a přijde mi jako nesmírně milá dívka, jejíž styl psaní mi opravdu dost sedí! QwQ


Alienee

http://ups1de-d0wn.blog.cz/
Když jsem se do jejích článků pořádně začetla a poznala, co všechno máme společného (hlavně fandomy xD), fascinovala mě a inspirovala i ke sledování dalších seriálů owo
Je mi nesmírně sympatická, dokonce jsem si na ni musela sehnat i kontakt >w< Pamatuji si ji ještě ze starého blogu, kterým mne zaujala, a velmi doufám, že se jí v tom novém povede stejně dobře, snad i ještě lépe! x3

Sisi


http://fineline.blog.cz/
Tato blogerka a její práce mě svým způsobem hrozně zaujaly a už jsem to tu na blogu i jednou zmiňovala. Přijde mi sympatická a těším se ze čtení na jejím blogu, ať už jde o deníčky, výkecy, ale také příběhy a podobné! :3

Stringless Puppet

http://stringlesspuppet.blog.cz/
Jako blogerka se s ní znám poměrně dlouho. Je to velmi milá holka s fascinujícím myšlenkovým světem a to, že jsem jí kdysi dloouho nenavštěvovala, mě nyní docela mrzí. Můžu to však napravit! OwO

LM


Není to dávno, co jsem na ni narazila, ale poté, co jsem o sobě dala vědět prvním komentářem, byla rychlejší a rovnou se zeptala o spřátelení x3
Její blog je plný příběhů, recenzí a dalších věcí, je to fanynka fantasy a jak tak píši tento souhrn, dostávám pocit, že jsme si v blogových tématech hodně podobné x3
Je mi sympatická a já ji budu velmi ráda navštěvovat x3


- - - - - -

Pak zde máme ještě další podkategorii - Oblíbené blogy. Jedná se o blogová místa, která mne zaujala, ale třeba jsem zatím nebyla schopná požádat o přátelství.


Spřátelíme se?

8/17/2017 08:26:00 dop.

Seznam spřátelených blogů



Jistě znáte takové ty seznamy spřátelených blogů neboli ❝affilates❞ na cizích stránkách. Ráda bych zezačátku upozornila na to, že si s někým hned tak blog nespřátelím. 



Proč vlastně? Nuže, řekněme to tak, že spřátelení blogů chápu jako šanci poznat se s někým novým a že nejde jenom o bezmyšlenkovité odkývání šance sehnat si další komentáře pod vaše články. Možná to je divný, ale já něco takového vidím jako nové přátelství a přikládám tomu trochu větší význam. Mimo jiné, pokud chcete blogy spřátelit, napište pod otázku číslo 6. odpověď, která se otázky vůbec netýká (Můžete se mi tam rozvyprávět o nějakém tématu které vás fascinuje, to je na vás, ale věk blogera není něco, co by mne skutečně zajímalo - protože i velmi mladý člověk může psát jako profesionál, zatímco i starší bloger může psát velmi špatně. Nikoho nechci urazit, myslím to obecně.), abych věděla, že jste tehle článek přečetli a neproscrollovali jste ho až k registraci. Prostě pojistka, hah :D Navíc se nechci dočkat toho, že několik osob z mých spřátelených blogů bude pod mé články psát komentáře zcela mimo téma, anebo napíše suše ❝dobrý❞, ❝hezký❞ anebo spoustu podobných slov nebo vět, ze kterých bych ani nemohla poznat, že člověk mé články četl. 
A pokud chcete mluvit pod článkem mimo téma, můžete svůj dotaz, oznámení nebo cokoliv dalšího šoupnout do shoutboardu, který jsem přímo pro tuhle stránku vytvářela. 
Nuže, nebudu dál otálet a půjdu rovnou ke způsobu, jak si se mnou spřátelit blogy. Doufám, že jste si ten blok textu tady nahoře ↑ přečetli :D 

Jelikož jde o blogy, které budu navštěvovat a s radostí je číst, rozhodně nepůjde o to, abych mezi tyto spřátelené blogy přidala někoho, kdo mi přijde nesympatický, kdo se zajímá o věci, které nezajímají mě - v čem by poté byl smysl? Budu se snad nutit do čtení článků, které mě naprosto nezajímají, a to jen proto, abych následně mohla vyměnit pár komentářů s jejich autorem? To je naprostý opak toho, co v blogerství vidím já. Nucení se do čtení pro mě nezajímavých článků mi stačí ve škole, chápeme? :D

Asi bych už mohla přestat kecat a napsat ta zatracená pravidla a způsob přihlášení se. No, no, jak je sakra možné, že mi jde psaní tak pomalu, když se při informačkách tak bohatě rozkecávám? V tom bude nějaká černá magie, vím to >. >

Pravidla pro registraci: 

1. Jak to už u tohohle principu přátelení blogů chodí, vzájemně se přidáme mezi své seznamy. Pokud si tedy nějaký seznam vedeš. Pokud na tom seznamu už nějakým zázrakem jsi, bude to tím, že se mi tvůj blog už líbí :3

2. Vzájemně si budeme chodit na blogy - nevyžaduju žádný stanovený čas, žádné ❝každý den❞, ❝každý druhý den❞ nebo ❝každý týden❞, žádné vymazávání ze seznamu, nechodíš-li ke mně pravidelně, prostě přijď, kdy k tomu budeš mít náladu a čas. A doufám, že pochopíš to samé i z mé strany ^^

3. K návštěvám blogu a čtení na něm se vztahuje i komentování. Není to nutností a já po nikom komenty nevyžaduji, ale vždycky nějaký ten komentářík týkající se tématu potěší :3

4. Pokud se se mnou vůbec chceš spřátelit, nebo jak bych řekla spíš, požádat o spřátelení, pro jistotu omrkni, zda máme vůbec společné zájmy. Protože pokud si s blogerem jaksi nemám co říct, nemělo by žádné to ❝spřátelení❞ smysl, co?

Pravidla se mi vytvářejí těžko, jen co je pravda, nejradši bych totiž žila ve světě tvořeným jen mými přáteli a jakákoliv pravidla prostě zbourala (ať žije svobodaaaa!)

Tak, pravidla už znáte, co? A teď jak se přihlásit o spřátelení blogů? (Docela přemýšlím, zda o to vůbec někdo bude stát :DD No, snad nakonec jo xD)

Registrace:

1. Pověz mi své jméno/přezdívku, pod kterou se prezentuješ ^^
2. Rozhodně přidej odkaz na svůj blog! :3
3. O čem tvůj blog je? Rozepiš se klidně na několik řádků a neboj se tu mluvit o sobě, budu mít radost, když si budu moci přečíst, co o svém blogu píšeš a jaký vztah k němu máš (・ω・)っ
4. Čím jsem si zasloužila, že se chceš blogově spřátelit zrovna se mnou? Zaujala jsem tě, nebo si myslíš, že tě teprve v budoucnu nějak zaujmu? OwO
5. Jak velkou aktivitu na tvém blogu ode mě vůbec očekáváš? OvO
6. Kolik je ti let?
7. Jak dlouho bloguješ, píšeš nebo se jinak věnuješ tématům, o kterých na svém blogu píšeš?
8. Opravdu tě zajímají mé články, můj styl psaní, má fantazie, že se takto hodláš spřátelit?

Odpovědi na tyto otázky můžete jednoduše pustit do komentářů - co nejdřív se vám na ně pokusím prostřednictvím nějaké kontaktovací možnosti odpovědět tak, abyste o tom věděli ^^


středa 16. srpna 2017

Affíci a eSBéčka - Proč i já?

8/16/2017 10:56:00 dop.
Pokud na tento blog chodí přímo blogeři, tak očekávám, že to znají - sáhodlouhé seznamy blogů, které jsou s tím vaším spřátelené a vzájemně si čtete a komentujete články.


Nevím, zda tu je někdo, kdo si pamatuje dobu, kdy jsem něčím takovým hluboce opovrhovala a doufám, že si na ty hejty, které jsem o tom psala, nikdo nevzpomíná.

Když jsem blogovala jako Litteris, možnost ❝affs❞ mě hodně zaujala a s radostí jsem se přidala mezi ostatní ❝SB❞ na mnohých blozích. Po asi roce či víc jsem začala tímhle opovrhovat - viděla jsem ❝Spřátelené blogy❞ u ostatních jen jako možnost si získat návštěvnost a komentáře. Jenomže kdo by něco takového potřeboval, když má návštěvnost 100+ za den, ne snad?

Přiznám se vám v tom, že Stiak prostě vůbec nechápala smysl blogování jako takového. Nejde jen o psaní článků a čekání na komentáře. Blogování je i o tom, že člověk čte cizí blogy a buď u nich hledá inspiraci, nebo jej prostě baví se začíst do článků cizí osoby, anebo k tomu má ještě další důvody. Well, alespoň já to rakhle vidím xD A i to je na blogování hrozně super - já sama jsem začala číst nové blogy a na jednom z nich jsem byla v posledních dnech asi nejčastěji a hrozně moc jsem si ho oblíbila, přestože existuje další spousta věcí, které jsem tam doposud ani nerozečetla. Adminka samotná mi přijde velmi velmi sympatická a já bych to na ni hrozně ráda vyvalila, hrozně ráda bych na ni začala křičet, že je super, že její blog je naprosto mega, ale snažím se si tu udržet alespoň nějakou seriozitu a nepůsobit hned ze začátku jako člověk zralý na ústav. Hah.

A zrovna včera a dneska jsem se rozhodla prošmejdit kyberprostor a nahlédnout na blogy, které jsem měla kdysi ráda - a došlo mi, jak mi kdysi byli tito lidé příjemní a jak jsem je ráda navštěvovala. Taky mě mnohdá píchlo u srdce, když jsem spatřila poslední články na blozích z roku 2016, 2015 a 2014 a tušila jsem, že tito autoři se bohužel už na své blogy asi nevrátí.

To samé jsem zažila i u těch blogerů, na které jsem dnes a včera natrefila vůbec poprvé, ale častokrát jsem našla ty, kteří jsou stále ještě aktivní (a dost mě to potěšilo :D) Takže se chystám začíst se do spousty dalších a dalších blogů a poznávat nové lidi - protože mám poznávání nových lidí hrozně ráda qwq

K tomu jsem mimo jiné používala svůj starý blog a právě ❝Affs❞ na něm. Nuže, netrvalo dlouho a došlo mi, že na spřátelených blozích vůbec není nic špatného - tedy když mám ty blogy vážně ráda a jsem nadšená, když u nich vidím nový příspěvek (kupříkladu díl příběhu, u kterého jsem měla strach, že nebude mít pokračování (Tímto zdravím Sisi, o které jsem mluvila v jednom z předchozích odstavců a divím se, že jsem doposud neodkázala na její blog http://fineline.blog.cz/ :3)). Samozřejmě jsem kdysi jako Litteris doufala, že Affs je prostě jen možnost získat komentáře bez námahy. Ay :D

Tudíž asi přistupuji na něco, co by bylo pro Stiak nemyslitelné - brzy, snad ještě dnes, stvořím registračku do blogů spřátelených s tím mým, zároveň se seznamem těch, kteří mezi ně budou patřit nebo už po delším blogovém i mimoblogovém přátelství patří. Avšak chci upozornit, že pokud mě cizí blog nebude nijak bavit, k žádnému spřátelení nedojde (což říkám proto, aby si random lidé nemysleli, že díky spřátelení se se mnou budou mít easy business co se další čtenosti týče :D)

Já vím, já vím, články do informačních rubrik tu přibývají více, než příběhy, o kterých jsem nedávno mluvila, nebo recenze, z nichž jsem mnohé zatím fakt nedopsala. Ale slibuji, opravdu slibuji, že toho zde bude brzy poněkud hodně - a to i po začátku školy, který se jistojistě blíží.

Taky bych se někdy chtěla pozastavit nad rozdílem informačních článků a příběhů u Litteris, Stiak a mě, protože tyhle moje tři éry blogerství (více zde) jsou docela podstatné pro mé psaní a já hledám možnost, jak své tehdejší já ztrapnit (´・ω・)っ

No nic, takže se velmi brzy uvidíme u dalšího článku, který tento blog zase hodí na další level! (No... Možná xD)

Mimo jiné, ten boží seznam blogů tam dole ↓ se využívá na takové ty spřátelené blogy naprosto perfektně, protože z pohodlí domova můžete vidět, co se kde šustne! OwO

úterý 15. srpna 2017

Zima... No prostě zima!

8/15/2017 08:52:00 dop.
Už dlouhou dobu jsem nenavštívila babiččinu chatu v Jizerských horách, kde jsem zpola prakticky vyrůstala. A proto jsem se rozhodla pár prázdninových dní vedle bazénu trochu oželet, opustit své vymazlené postavy ve WoWku, vzít si knížky a desky na kreslení a spolu se sestrou nasednout na autobus a zamířit přímo do Liberce.

Chci říct, nacpala jsem kufr k prasknutí, ségra taky a ještě jsme musely vzít batoh. Ay :D


Řekněme to tak, že už jenom příjezd byl komplikovanější, než jsem čekala - přeci jen jsem takhle daleko jela autobusem poprvé, a tak jsem z toho měla trochu nervy, ale neměla jsem se čeho bát, autobus měl poslední zastávku právě tam, kde jsme měly vystoupit.

A právě se nám povedlo vylézt z busu o zastávku dříve a nějakou chvíli jsme se tedy museli nahánět po jednom náměstí s dědou, který na nás měl čekat na nádraží. No, zkuste si mě vypustit v místě, kde to neznám. Prostě bomba. :D

Naštěstí se nám povedlo dědu najít a ten nás odvezl autem, které čekalo na parkovišti, do nedaleké obce, ve které se jeho a mé babičky chata - tedy spíše penzion - nachází.

Tak, to by bylo k okecávání příjezdu :D




Musím říct, že tam byla vážně zima - nic, na co bych tady v nížině byla zvyklá, co si budem povídat. Zatímco v teplíčku doma mohu vysedávat celý den vedle bazénu a každou chvíli se v něm smáčet, na horách jsem do koupaliště vlezla za celých šest dní pouze dvakrát - ve stejný den a stejnou hodinu.

Ta voda byla ledová natolik, že se moje sestra nedokázala ponořit hlouběji, než po stehna.

Bohužel, většinu dní nám tam ještě ke všemu pršelo a oblohu křižovaly blesky, takže jsme nejen seděly já i ségra zavřené doma, ale navíc jsme v zájmu bezpečí již třetího routeru vypínali Wi-Fi. Předchozí dva totiž prý taktéž zničila bouřka.

Avšak ani na sychravé počasí si nestěžuji - já a sestra jsme si udělaly procházku po svahu, na kterém jsem kdysi lyžovala, prošly jsme cesty, kterými jsem kráčela jako malá, pak jsme dvakrát došli i na houby a vraceli se s pěknými úlovky (přestože houby nejím - prostě mě baví je sbírat, když na to přijde :D) a když už se venku nedalo být, seděly jsme na gaučích v bezprostřední blízkosti Wi-Fi routeru, zabalené do deky. Samozřejmě, jak už jsem zmiňovala, pokud W-Fi vůbec byla zapnutá.

A s radostí mohu oznámit, že při těchto hodinách strávených v dece a s mobilem v ruce jsem se pustila do něčeho, co jsem mnohdy odkládala na neurčito anebo to jednoduše flinkala.

Vážení, znovu jsem začala psát.


Donedávna jsem tvořila nápady a spletité sítě příběhů, jejich spojitosti či odlišnosti, hlavní postavy a zápletky, a přestože to všechno je sice pěkné a kreativní, ještě jsem nic nenapsala.



Avšak nyní jsem otevřela Wattpad, přes který se mi lépe píší příběhy, než na administracích blogů, které už mám za sebou, na ten jsem přesunula všechny kapitoly všech příběhů, které tu připravuji, a následně se pustila do psaní.


Ono to šlo docela dobře.

Začala jsem psát dokonce i něco nového - bude se jednat o dost krátký příběh určený k tomu, aby se mé bláznivé myšlenky nějak vyblbnuly. A zkusila jsem si k psaní pustit nějaké písničky. Doposud jsem si myslela, že napsat příběh za poslechu hudby je čistě nemožné a že lidé, kteří toto dokáží - a že takových je ve FB skupinách o Wattpadu požehnaně - jsou mimozemšťani s nadlidskými schopnostmi. Jenže poté, co jsem rozepsala tento příběh, jako kdyby to za doprovodu muziky šlo úplně samo. Za těchto šest dní jsem z toho napsala prolog a šest kapitol, z nichž každá obsahuje okolo sedmi set slov.

Podobný výkon u mě byl spatřen před Vánoci, kdy jsem se snažila rychlostí světla napsat vánoční díl MoC o přibližně třech a půl tisících slovech. Rekord všech rekordů :'D

Když je řeč o Masters of Cyberspace, povedlo se mi přesvědčit sebe a spoluautorky k velmi důležité věci, a nyní bych vám ji ráda vysvětlila.
Když jsme s MoC začaly, nenapadlo nás, že by bylo obtížné psát něco z pohledu hackera. To však nemuselo být tak složité, protože v původní verzi šlo o fanfikci na Creepypastu a právě tyto hororové potvory by si pro Next Chairs došly dříve, než bych musela nějak pořádně rozepisovat hackování.

Pak jsme se ale rozhodly odstranit z příběhu Creepypastu a problém byl na světě. Nejprve šlo o novou zápletku.
A mně došlo, že tohle prostě tak snadné už nebude a že by vůbec byl vrchol, kdybych použila ty upravené staré verze prvních 14 dílů.

Takže jsem upravila zápletku ještě jednou a rozhodla se pro jedno - přepsat příběh, udělat z něj něco zcela jiného.

Už zase. Já vím, já vím, dělám to skoro u všeho. A kdo to vlastně řeší? Prostě se snažím dotáhnout věci k uspokojivým výsledkům a mít z nich radost.

Takže se připravte na tuhle změnu. Navíc, starý prolog MoC neplnil vůbec svou funkci a když se na to zdálky koukám, ani otevření děje nestálo za moc. :D
A také - bude to mít nový název! Zatím jsme ale vymyslely jen ❝School cringe❞ a to fakt jako název pro tohle nedám xD

Forever With Us se také dočkalo dalšího dílu a mého znovuzrozeného nadšení do psaní, ačkoliv ještě nic nepublikuji - to kvůli možnosti, že bych zase všechno chtěla přepsat :D

Guardians nově pochytávají plno a plno dalších nápadů a bojím se, že to bude brzy sakra sakra roztáhlé. A to i přes fakt, že nemám dopsaný zatím ani šestý díl :D Každopádně nápadů mám mnoho a vy se můžete jen těšit! :3

Takže místo článku o cestě na hory tu máme aktualizaci, jednoduché novinky, které jsem potřebovala sdělit. Doufám, že mě tohle nadšení do psaní brzy neopustí a já mezitím stihnu dopsat alespoň nějaké příběhy. 


A doufám, že vás zaujmou ^w^

pondělí 7. srpna 2017

Jméno... Jméno se dá proklít

8/07/2017 01:15:00 odp.
V posledních dnech jsem brouzdala vzpomínkami a začínala mít pocit, že na mě někdo vážně nějaké to prokletí uvalil.

Řeknu to takto: s přezdívkou Stiak je spjato mnohé. 
Jenže k velké části z těchto věcí hledím s odporem.

Je pravda, že život je plný změn a že změna je život. Ráda bych taky konečně sepsala do článku to, jak moc jsem se kdysi změnila a jak na to hledím teď, ráda bych uvedla své dosavadní internetové přezdívky a mohla je porovnat, mohla poukázat na to, co mi vlastně přinesly a jakými lekcemi mne obdarovaly.
Podobný článek tu už byl, když jsem vyhlašovala oslavení druhých narozenin starého blogu, ale dnes mám v úmyslu sáhnout do ještě starších období.
A na konci článku vás tak seznámila s novou, zcela jinou přezdívkou, pod kterou se nyní budu prezentovat.
Ready? Posaďte se a čtěte!



***


Kiki, Kristen

Tak tohle snad nebudu rozebírat dlouho! :D Jde tu o mé nejstarší přezdívky, které jsem měla na FB nebo na TS3. Jedná se jednoduše o zdrobnělinu mého pravého jména, Kristýna. Pod názvem Kristen jsem si založila Facebookovou stránku... Která je, pod jiným jménem, stále v provozu. Kristen/Kiki můžeme charakterizovat jako někoho, kdo se chová jako blázínek a nijak se to nepokouší schovat, je poněkud vlezlá a odtažitá zároveň. Kreslila výhradně podle předloh a postupně se dostávala ke kreslení postav v japonském stylu. Mimo jiné si myslela, že anime je jen styl kreslení a že nejde o seriály xD

***

Litteris

Na tuhle holku se mi vždycky vzpomíná tak hrozně hezky, i když tomu dříve tak nebylo. Litteris byla blogerka a ještě stále malá holka, která snila o lásce. Stále kreslila podle předlohy a její příběhy neměly žádnou pořádnou zápletku, protože prostě psala, co jí přišlo pod ruku a nijak zvlášť nad tím neuvažovala. Nemohla odolat fantasy, obzvlášť co se týče upírů nebo vlkodlaků. Taky chtěla napsat knihu nebo se stát nadpřirozenou bytostí :D

***

Hunter

Byla to čtenářka Creepypasty, jediné, co dokázala napsat, byly nesmyslné komentáře, které na mne nyní působí, jako kdyby je psalo mnohem mladší dítě. Chtěla něco napsat, chtěla přeložit Creepypastu - ale vůbec jí to nešlo, nevěděla, jestli by to vůbec dokázala dopřeložit. Proto také odstranila pár řádků, které kdysi přeložila, a řekla si, že to nejde a že to nemá cenu.
Kreslila také výhradně podle předlohy a docela upadala do emařské komunity.


***

Little Bad Princess

Neskrývající žádné své stinné stránky kreslila dle předlohy a občas i bez ní. Vymýšlela si imaginární kamarády a předstírala, že ji její neexistující přátelé opravdu terorizují, aby získala pozornost ostatních. Těmi neviditelnými potvorami byly Hunter, její odraz v zrcadle se zelenýma hadíma očima a svislou zorničkou, pod kterými byla tvář černě zamazaná, jako kdyby jí pláč rozmazal řasenku. Nosila masku s poloúsměvem. Pak tu byla Shadow, stín, který byl více rozmazaný, než by měl být, a na tváři mu jasně svítily oči a úsměv. A nakonec Arisu, která byla jako jediná prostě typickou imaginární kamarádkou. Hunter a Shadow ji nakonec zabily.
Kromě toho se tato Little Bad Princess pustila do blogování a začala znovu překládat - od prvního pokusu ji dělilo jen pár týdnů a přesto jí to nyní žádný problém nečinilo. Proč, to je mi záhadou dodnes.


***

Stiak

Dívka z předchozího odstavce přijala nové jméno, které je jen a pouze akronymem písničky Something That I Already Know, a nový vzhled, aktivně pokračovala v blogování a začala sem tam kreslit i bez předlohy, tu však ještě dlouho používala. Ze začátku se v roleplayích, jako je TSOB, vykreslovala jako děvče s motorovou pilou, které se neštítí pojídání lidského masa či krve. Páni, jak jen jsem šťastná, že nakonec dostala rozum.
Snažila se k nikomu necítit lásku a definovala ji zcela jinak, než ji já definuji dnes. Ve skutečnosti ale nakonec zjistila, že k někomu doopravdy něco cítí - avšak úmyslem té jisté osoby nejspíš bylo ji zničit.
Nevím, zda tu je někdo, kdo si to vůbec pamatuje, obzvlášť tak dobře, jako já.
Ten člověk, u kterého jsem měla trýznivý strach, že ho ztratím, nosil v Creepypasta komunitě přezdívky Discord, Silver nebo Attano. Dlouhou dobu jsem si s ním psala, ale nemůžu říct, že by naše chaty byly tak zábavné, jak jsem v aktuálních dobách zvyklá. (Můžete si všimnout, že jsem začala psát v první osobě. Důvod k tomu mám takový, že zatímco mé minulé ❝já❞ už prostě patří k dřívějším dobám, tohle se mě ještě stále dotýká a nejlépe se mi o tom bude mluvit, když o tom budu mluvit skutečně já sama za sebe.) Po většinu našich konverzací nebyl v dobré náladě a tuto prázdnotu převáděl i na mne. Měla jsem vycítit, že je to tak trochu v nepořádku, ale mě ani v nejmenším nenapadlo, že se mnou vlastně příšerně manipuluje. Dokonce jsem se zdráhala na něco říct svůj vlastní názor, abych jej nějak nerozhněvala, a tak jsem prostě jen přecházela na názory, které mi on řekl. 
Vše nakonec někdy skončí, a také my dva jsme se rozešli každý jinou cestou. Avšak tento bod v čase pro mne změnil mnohé.
Začalo to postupným přiznáním faktu, že ke mě on údajně něco cítí, a má snaha být zajímavá a zamlčovat tak to, že bych vůbec byla schopná já k někomu něco víc cítit. Nesmysl, musím říct.
Je pravda, že jsem měla pocit, jako kdyby pro mě byl nesmírně důležitý, avšak to nejspíš bylo jeho cílem. A jak jsem dále přesvědčovala okolí, že mé srdce je z kamene a že nedokážu k někomu nic cítit, začínala jsem chápat to, že k němu asi vážně necítím pouhé přátelství. Jenže pro mě bylo nemyslitelné, abych veřejně přiznala, že nakonec přeci jen srdce z kamene nemám. Proč? No protože by mi to přece zničilo image, kterou jsem si tak pracně budovala!
(Čas na vyprávění o mé tehdejší image: přece by bylo hrozně hustý, kdybych byla tou blogerkou bez emocí, ne? A ještě k tomu bych měla halucinace - odraz v zrcadle a stín! Dobrá, dobrá, odraz a stín jsou trochu moc. To by někdo prokouknul. Ale kdybych měla srdce z kamene a nedokázala se zamilovat ani brečet, to by bylo super! Byla bych nějak zajímavá!)
A tak mne začal obviňovat, že jsem mu zlomila srdce, a předhazoval mi stále jeden a ten samý fakt, že on lidem neodpouští.
Cítila jsem se... vážně blbě, a to na velmi dlouhou dobu. Informace o těchto mých stavech, kdy jsem se ho snažila sebelítostí přesvědčit, aby mi odpustil, se dostaly mezi mé přátele a nakonec k mým rodičům.
Samozřejmě bych nezvládla říct, že mám zlomené srdce, protože by mi to zase ničilo mou image. A tak následovali psychologové. Kromě toho jsem se předtím ještě chovala hrozně hnusně ke svému okolí - nebudu lhát, prostě jsem byla zlá. Ale tím myslím zlá na okolí, nerespektující protivná mrcha, která vidí chyby ve všem, ale na sobě je nedokáže připustit. Jestli mi nevěříte, budiž, ale já to mám stále na paměti a když jsem se těchto vzpomínek chtěla zbavit, přišlo mi poprvé na mysl to, že bych se přestala prezentovat jako Stiak. 
Později také přišly i poněkud nenávistné poznámky na mou osobu, přímo z Creepypasta fandomu. Za to si vlastně můžu i sama, ale hlavně díky tomu a všemu, co jste si o Stiak teď přečetli, jsem začínala mít pocit, že je ta přezdívka... prokletá. Nemyslím to nějak extra vážně, to ne (:D), ale po přečtení jedné knížky (ze které pochází název tohoto článku) jsem dostala praštěný nápad, že by to tak fakt mohlo být :D


***

Aurora Akkaris

Od začátku roku 2016 se vše obracelo k lepšímu. Spřátelila jsem se s mnohými lidmi ze školy, dělala jsem věci, které mi vyčarovávaly úsměv na tváři, cítila jsem se báječně a postupem času dospěla až do člověka, kterým jsem teď. 

Tak se vás chci zeptat: vy byste se stále chtěli prezentovat pod přezdívkou, která ve vás vyvolává vzpomínky na takové časy? Kdybyste byli na mém místě, opravdu byste si stále říkali Stiak?

Tu přezdívku jsem používala tak dlouho jen z důvodu, že mě jiná nenapadla. Že jsem nebyla schopná přijmout jméno jakékoliv postavy, kterou jsem kdy vytvořila, za svou novou přezdívku, pod kterou bych se prezentovala.

A poté vznikla Aurora Akkaris. Nejde o náhodné jméno, avšak pravý původ si nechám pro sebe :3
Nejde totiž o nic zajímavého. :DD

Aktuálně jsem velkým fanouškem fantasy a sci-fi, naprosto neskutečně čtu knížky a hraju World of Warcraft, mezi tím vším vymýšlím do detailů plno příběhů a žádný není natolik připravený, abych jej mohla začít psát. Kreslím a maluji, tentokrát se ale naprosto vyhýbám jakýmkoliv předlohám.
Aurora Akkaris je prostě ta dívka, kterou jsem začala být už od druhé poloviny roku 2016, jen doposud neměla jméno. 


***


Jsem hrozně ráda, že jste dočetli až sem. Hlavním účelem tohoto článku totiž bylo vypovědět, proč jsem se vlastně ocitala na konci roku 2015 v tak blbých náladách. Tížil mne totiž pocit, že mnoha lidem dlužím vysvětlení. 

Vlastně ani nevyžaduji, abyste mi říkali Akkaris nebo Auroro (well, má drahá Anička hned ❝zkrátila❞ tuto přezdívku na ❝Roura❞ a tak mi teď říká xD), mám jako každý z vás normální jméno a vlastně mě docela potěší, když mne tak nazvete (ještě víc by mne potěšilo, kdybyste mě nazývali mou novou přezdívkou, ale už jsem jednou říkala, abyste na mě volali, jak se vám zlíbí xD)

Ale byla bych ráda, kdybyste pochopili, co vše se mi vybaví, když mě někdo nazve ❝Stiak❞, a že to není zrovna příjemné vzpomínání.



Už jsem ve článku, který se týkal mého ostříhání, říkala, že nastanou určitě ještě další změny. Tuhle změnu jsem si neplánovala, ale... už to tak je.
Nejprve to byla průběžná změna osobnosti, pak zájmů, pak změna blogu, změna vizáže a teď tu máme i novou přezdívku. Věřím, že nás toho čeká ještě mnohé, a já jsem na to připravena. Připravena jako mnohem silnější člověk, než jsem byla v dobách, kdy mi říkali Little Bad Princess nebo Stiak.

(Ráda bych dodala, že v průběhu týdne možná roku by v článku měly přibýt i obrázky a možná dokonce další informace :D)


pátek 4. srpna 2017

Long time | Five Nights at Freddy's

8/04/2017 03:33:00 odp.
V rukou držíc plyšáka z pizzerie jsem stála v telefonní budce a nadšeně si vyměňovala slova a věty s osobou na druhém konci drátu. Můj malý synek stál za mnou a poslušně čekal, dokud nedotelefonuju. Ale můj hovor se stále natahoval a natahoval... Po jeho skončení jsem pohlédla za sebe a úlekem upustila plyšáka.

Můj syn byl pryč.




Rozhlédla jsem se doleva, doprava... nikde nebyl. Zavolala jsem jeho jméno. Vykročila jsem směrem, kterému jsem doteď stála zády, ostražitě se rozhlížela a vyptávala se náhodných kolemjdoucích, zda ho neviděli.

Bohužel ne.

Stále ve mě převládal pocit, že ho najdu, že nemusím vyšilovat a panikařit, protože kdykoliv, kdy se takhle zaběhl, jsem ho našla. Avšak s přibývajícími minutami jsem měla stále větší strach, pociťovala jsem větší nejistotu...
Proč jen jsem na něj nedávala větší pozor; proč jen jsem ho nechala za sebou?

Mé hledání se vleklo už hodinu, a já nebyla schopná synka najít. Vsadila bych se, že jsem prošla každý kout v parku několikrát, zeptala se každého, koho jsem tam potkala... Mohla bych začít nadzvedávat kameny a dívat se pod ně, že?

Posadila jsem se na lavičku a chytila svou tvář, po které se začaly kutálet slzy plné obav, do dlaní. Za chvíli jsem se plně rozplakala, tvář ani dlaně na sobě neměly suché místo. Vytáhla jsem z kapsy roztržený, už předtím posmrkaný zmuchlaný papírový kapesník a vysmrkala se do něj znovu, poté jsem hlavu založila zpátky do dlaní.

Nikdo si nedokáže představit, jaké to je, když váš maličký uzlíček štěstí, který už několik krásných let vychováváte, najednou zmizí a nikde není. Za roky si k němu vybudujete pevný vztah... Když ho najednou ztratíte, cítíte se mizerně, bez špetky úsměvu na tváři jen chodíte tam a sem, pokud zrovna nemáte oči od slz a nesedíte s hlavou zabořenou do rukou, nebo v o něco lepším případě, do polštáře.

Byla jsem... anebo stále jsem?

Jsem neskutečně nepozorná a sebestředná matka... Ignorujíc svou malou ratolest... A za své chování podle čísi vůle teď musím trpět... Kde jen může být? Schovává se přede mnou můj malý synek? Nebo si prostě někam zašel, neznámo kam, ať si ho maminka najde? Anebo... anebo se mu právě teď děje něco... opravdu zlého?

Tu poslední myšlenku jsem se pokusila rychle vyhnat z hlavy, avšak stále tam utkvívala. Jestli někdo ubližuje mému synkovi...

Se slzami rozostřenýma očima jsem se zvedla z lavičky a rozhlédla se okolo sebe. Nemůžu dopustit, aby někdo ubližoval mému synkovi... Nesmím... Nikomu nic neudělal...

Byla jsem v ten okamžik naprosto zaslepená vztekem, ale zároveň pocitem viny a smutkem, a věděla jsem, že tyhle tři věci mě budou navždycky v noci probouzet ze spánku...



Už to byly dvě hodiny a já svého synka nemohla najít. Teď už jsem stoprocentně věděla, že je tu něco hodně špatně a že mám velký důvod k obavám. Nevím proč, ale prostě jsem to věděla. A doufala jsem v to, že pokud ne já, tak se tomu, kdo mému synkovi cokoliv udělal, pomstí. Nebo že někdo pomstí mě...

Po polovině třetí hodiny balancoval můj stav vědomí mezi pátráním a celkovým šílenstvím. Událost, která se mi stala, mě teď naprosto skličovala, měla jsem pocit, že se okolí přibližuje a snaží se mě sevřít a vymáčknout ze mě duši. Potřebovala jsem se uklidnit a zhluboka nadechnout, jenže... teď nebylo jak...

Stávala se ze mě loutka, loutka mé vlastní mysli, a pokud bych takhle bezcílně pokračovala dál, můžu si být jistá, že zcela zešílím.

Měla bych spíš hledat dál, hledat a najít ho... dokud nebude pozdě...
Ale stálé nezdary mě natolik vyčerpávaly, že jsem ani nebyla schopná zaměřit myšlenky na něco určitého, už mě ani nenapadalo, kam by mohl jít, přicházelo mi to jako věčnost od chvíle, co jsem ho neviděla... I když to byly jen necelé tři hodiny. V přesvědčení, že mu určitě někdo něco udělal, jsem klesla zpátky na nějakou lavičku a mělce, přerývavě dýchala.

Doteď jsem se snažila synka najít sama, jenže už mi postupem času došlo, že sama ho prostě nenajdu, a tak jsem uchopila do ruky telefon a vytočila číslo policie. A ani jim jsem se nedovedla pořádně svěřit se svým problémem a požádat o pomoc, měla jsem natolik velký strach, že ani mluvit jsem nedovedla. Klepaly se mi ruce, stále jsem myslela na to, co s ním asi je, zda... zda je naživu, zda se mi vrátí, a zda nebudu muset jen prázdně žít bez něj. Bez jeho sladkých očiček a roztomilého úsměvu... Stále mám ten jeho radostný výraz před očima, sice rozmazaný, ale stále je tam. A stále to bolí... Zabíjí mě to. Ten důvod, to, proč se tohle všechno děje, celou mě to zhola zabíjí. Důvod, proč je můj synek právě teď možná v ohrožení života, anebo i po smrti.

Ale pokud tomu je tak... Tak je to spravedlivé? Nebo oprávněné? Nesmí být! Tohleto se stát prostě nesmí... Ráda bych si takto temné myšlenky odpustila, avšak vyčerpanost mi nedovolovala myslet si na věci, na které jsem myslet chtěla. Občas jako kdybych byla v přesvědčení, že se mu vskutku něco stalo, i když to nemusí být pravda... Vůbec jsem neměla potuchy, co se mému dítěti stalo, ale ty nejzlejší možnosti se mi vybavovaly jako nejpravděpodobnější... zžíraly mou mysl ještě dál...

Synku... p-pokud se stalo něco špatného... o-odpusť mi to... Přála bych si, abych mohla být s tebou... Už je to dlouho, co jsme se neviděli... Vím, že už se mi nemůžeš vrátit... Že jsem tě díky své nepozornosti navždy ztratila... Budu na tebe navždy vzpomínat... Jenom prosím...

Odpusť...

Už je to víc jak týden, co jsem ho nespatřila. Policie prohlásila případ za stále otevřený, ale já si mohu být jistá, že ho nespatřím... už nikdy...

Od onoho dne prosedávám každý večer nad sklenicemi tvrdého alkoholu a snažím se vymazat si z mysli bolestné vzpomínky. Občas to na krátkou chvíli i zafunguje... Avšak návrat zpátky do reality je o to bolestivější.

Jediná má připomínka mého syna je plyšový medvěd z jedné pizzerie, kde jsme před tím, než se ztratil, byli. Napadlo si mě... Jako upomínku na něj zajít do oné restaurace... sama...

A když jsem tam tak seděla na židli za stolem a pojídala pizzu, zvedla jsem oči k oněm robotům, kteří tancovali a zpívali na pódiu, obzvlášť jsem se zaměřila na hnědého medvěda, který ke mě stál nyní zády. A když na mě otočil hlavu a mě se naskytl pohled do jeho očí...

Nevím, zda to byla iluze, halucinace, nebo jen únava, ale najednou... mi něco projelo před očima...

Bylo to to, co se stalo s mým synkem...

Mezitím, co jsem ho hledala, zašel zpátky do téhle pizzerie a sledoval tam mezi hromadou ostatních dětí zpívající roboty. Moc dobře vím, že když jsem tam byla já, tak tam on nebyl... A právě jsem našla i vysvětlení. Nebyl jen v téhle místnosti, chodil i skrz jiné, někde byl s haldou dětí a s nimi tam byl robot ve tvaru obrovské červené lišky, jinde s pěti ostatními dětmi stál a nechával medvěda, aby je obdaroval jídlem... Pak byli zase ve hlavní místnosti, poté chodil jako ocásek za tím medvědem, který přenášel dorty, a dávali je spolu ostatním dětem, které se zdály nakonec omnoho šťastnější...

Nakonec ho medvěd, Freddy se myslím jmenoval, dovedl do místnosti, ve které byly další čtyři děti. Zavřely se dveře.

Z obleku medvěda vylezl jakýsi vysoký chlap, a než se kdokoliv nadál, zavraždil prvního z pěti dětí. A pak následovali další, až nakonec můj synek. Viděla jsem dost... Byla jsem v naprostém šoku a měla jsem i strach. Na druhou stranu už jsem nebyla v takové nejistotě, ale i tak, je něco takového... uspokojivé?


K tomu všemu jsem nevěděla, jestli je to, co se stalo, pravda, nebo ne. Ale...

Mohu si být jistá tím, že po téhle události to šlo víc z kopce, než kdy předtím. Plně jsem věděla, že pomalu přicházím o rozum. Už jsem neřešila, co bude dál, můj synek je mrtvý. Už ho nic vrátit zpátky nemůže, a to byl bod, kterému jsem odmítala věřit.

Ona největší událost se stala ne příliš dlouho poté. Zase na stejném místě, v pizzerii. Tam jsem přišla o rozum úplně... A s tím i pomalu o život...

Mé tělo přestalo fungovat a jen tam nehybně leželo. Ale můj rozum, má duše, to se jen tak nerozplynulo do okolí. Ne.

Byl mi tu nablízku jeden robot, jeden takový... odlišný od ostatních. A to se stalo cílem mých duševních ostatků. Má mysl obepnula animatronika nazývaného ❝Marionette❞, naprosto se do něj zapletla a... prakticky jej posedla.


A já stále věděla, co se stalo s mým synkem, a taky to, kde se nachází. A bylo mi umožněno tam nakonec dojít.

Pohlédla jsem na těla pěti mrtvých dětí. Chtělo to... chtělo to nenechat je jen tak zmizet. Přinesla jsem čtyři masky, a každou z nich jsem položila k jednomu dítěti. Kromě mého syna.


Nad ním jsem se sehla a pokusila se mu dát na čelo poslední polibek.

Když jsem zvedla hlavu, stáli okolo mě a synka čtyři roboti. Freddy, Bonnie, Chica a Foxy. Všichni čtyři se chystali vyjít z místnosti, avšak na něco čekali.

Odstoupila jsem od malého tělíčka, a pak jsem mohla jen sledovat, jak jej Freddy bere do náruče a vychází s ním z místnosti, míříc do další. Zpoza futer jsem sledovala, co se bude dít.

Byl tam další animatronik, ale tenhle byl, jak to říct... prázdný. Osamocený. Jiný, než jsou teď všichni ostatní.

A ten byl za okamžik osídlen poslední duší zemřelého člověka na půdě této pizzerie, alespoň za posledních pár dní.

Splnilo se mi to, co jsem si přála.
Mohu být stále se svým synkem. Nakonec jsem ho prakticky ani neztratila.

Jenom by asi nikdo neměl vědět, že jsem jeho matka, hlavně ne on sám...

Nevím, jestli mi odpustí za to, že mohu za jeho smrt...


Aktuální Wattpad příběh

Spolupráce

Originální charaktery (OC's)

Recent

recentposts
© Aurora Akkaris 2017. Používá technologii služby Blogger.

Random

randomposts