čtvrtek 9. března 2017

|| Knižní recenze || Letopisy Narnie: Plavba Jitřního poutníka

3/09/2017 06:17:00 dop.

The Chronicles of Narnia: The Voyage of the Dawn Treader


❝If you are a foe, we do not fear you, and if you are a friend, your enemies shall be taught the fear of us.❞
(❝Jestli jsi nepřítel, nebojíme se tě, a jestli jsi přítel, pak ať se tvoji protivníci naučí strachu z nás.❞)
~ Rípčíp

Autor: Clive Staples Lewis
Rok vydání: 1952
Počet stran: 264
Nakladatelství: Fragment
Žánr: Fantasy
Má kniha film? Ano ^^




Trailer:

Hlavní postavy: Lucka, Edmund a jejich bratranec Eustace, Kaspian Desátý, Rípčíp, lord Drinian, Aslan, Rámandú a další...

Pohled, ze kterého je kniha psaná: Er-forma.

Příběh:
Edmund a Lucie jsou donuceni strávit prázdniny u tety a strýce a jejich nesmírně otravného bratrance Eustace. V Lucinčině pokoji, kam se trojice dětí sejde, se pak stanou zvláštní věci - všichni tři jsou obrazem na zdi přeneseni do Narnie, a jelikož je na obrazu loď na moři, objeví se taky ve vodě, v moři, a lidé z lodi, u které se hned dalo poznat, že je narnijská, jim pomohou na palubu. Tam Edmund a Lucie hned poznávají svého starého přítele, krále Kaspiana Desátého. Jediný Eustace je vyděšený a nešťastný a ještě více protivný. Kaspian dětem vylíčí, že se rozhodl najít sedm lordů, které jeho strýc Miráz poslal na cesty po moři, aby se jich zbavil. A krom toho se hrdinný myšák Rípčíp hodlá při cestě dostat až na samotný konec světa. Cesta trvá dlouhé dny a noci a jednoho dne se několika členům posádky povede padnout do otroctví, jindy se jeden z nich mění v draka a postupem času nachází Kaspian ony lordy, některé po smrti a některé naživu. Avšak vydrží jim zásoby jídla? Povede se jim dostat se z Temného ostrova? A doplaví se až na samotný konec světa...?

Proč jsem knihu četla? 
Pokračovala jsem ve čtení Narnia série ^w^

Osobní pocit:
Něco mi říká, že tento příběh znám z Letopisů Narnie nejlépe - film jsem viděla nejméně třikrát a stejně tolikrát četla i knihu, byla bych tak i schopná vyjmenovat většinu odlišností filmu od knihy (a některé z nich byly docela velké, takže pokud jste jen viděli film, doporučuji i knihu, pokud jste četli jen knihu, doporučuji i film ^^), a zároveň se přiznám, že se mi zprvu do čtení tohoto dílu moc nechtělo. ❝To přece umím nazpaměť❞, vztekala jsem se sama se sebou, avšak když jsem knihu vzala do rukou, otevřela ji (a nejprve si k ní přičichla - docela ráda bych vám dala přičichnout k zrovna tomu mému vydání, protože já sama za sebe jsem ještě nikdy necítila lepší knihu ^^) a pustila se do čtení, bylo to jako očarování a já se knihy nebyla schopná pustit, dokud jsem ji nedočetla. Mohla bych snad i prohlásit, že v sobě Narnie drží jakési prazvláštní kouzlo, které mě k ní vždycky táhne a nezáleží mi na tom, kolikrát jsem knihu, nebo snad celou sérii přečetla, vždy si ji ráda pročtu odznova :3

9/10

pondělí 6. března 2017

Druhé narozeniny starého blogu

3/06/2017 06:54:00 dop.
Všimli jste si toho?

Už před dvěma lety vznikl blog kingdom-of-creepypasta, a i když jej nadále neprovozuji, chci to taky náležitě oslavit a prokecat to.

Protože také hodně ráda mluvím o tom, jak jsem se přestěhovala na tento blog, jsem totiž odporný egoista xD

S oním starším blogem souvisí množství změn, kterými jsem prošla. Začalo to tím, že mě nadchly horory.
Na hororech nic špatného není.


Jenže to nadšení brzy vystřídalo ztotožňování a to už bylo špatně. Říkejte si, prosím, co chcete, ale hluboce nesouhlasím s tím, když se někdo nazývá psychopatem, když o sobě prohlašuje, že je ❝psycho❞, a to jen proto, že čte krváky, že jednou, dvakrát ochutnal krev, protože si sloupnul strup, nebo protože se řeže.

Obzvlášť, když tohle řekne dítě.




Tím mluvím o věkovém rozmezí od prenatálního období (což je trochu blbost, ale ok) až po 15 let. Dětmi jsme sice až do osmnácti, ale starší podle mě mají tolik rozumu na to, aby rozlišili, co je doopravdy ❝psycho❞ a co naopak jen člověk toužící po pozornosti. Ale... výjimka potvrzuje pravidlo, taky jsem se s tím setkala.

Mluvím o tom hlavně kvůli tomu, že jsem si tímhle prošla já. Tvrdíc o sobě, jak moc velký psychopat ve mne je, jsem si četla horory a zkoušela psát nechutné krváky. A myslela jsem to tak hrozně ❝vážně❞...

Když se na toto člověk zpětně podívá, jen se plácne do čela s tím, jaká to byla blbost. Takže ačkoliv o sobě mluvíte jako o psychopatovi a přitom jste jen kid, co se snaží být zajímavý, věřte, že až vás to přejde, budete kroutit hlavou nad tím, jak jste mohli být v mládí tak blbí. Anebo přinejhorším skončíte v mentálním ústavu, pokud vás to nepřejde.

Kdekoliv takovéhoto člověka vidím, jen nad ním sklopím hlavu a ve většině případů se vyvarovávám další komunikaci s ním, přičemž doufám, že ho to přejde. Anebo se mu snažím vysvětlit to, o čem mluvím zde.


Následující období bylo snad ještě horší a pokud to chápu dobře, znovu jsem ve skutečnosti jen toužila po pozornosti, nic víc. Pokoušela jsem se totiž být ❝chladná❞, bezcitná, nezamilovaná, nelítostná... Není dobře, když se tak člověk chová. City k lidské bytosti nerozlučně patří a i přestože se snažíte se takto vyvarovat případné bolesti, měli byste nechat občas citům volný průtok - ať jde o nadšení, zamilovanost, nebo vztek - a co se týče právě té naštvanosti, je lepší se občas zavřít do pokoje a rozbrečet se vzteky, nechat to tak vyprchat, než tyto emoce dusit v sobě.


Období, které následovalo potom, bylo snad ještě horší - suicidal kid. Prostě sebelitující shitka, se kterou si nepřejete se setkat, a každý, kdo si tímhle prošel a pak se jeho život obrátil k radostnějšímu, vám řekne, že je rád, že to má za sebou.

Na přelomu roků 2015 a 2016... jsem jaksi povolila. Zbavila jsem se negativních vlivů a dala volný průchod radosti a zábavě - a všechno bylo postupně mnohem nádhernější a radostnější. Nestěžovala jsem si na věci, na které bych si stěžovala předtím, ale hledala jsem na nich šťastné stránky a radovala se z maličkostí. Celkově jsem pociťovala větší radost ze života a postupné události v 2016 to ještě více upevňovaly. Například kamarádi v realitě, společně psaný příběh i další povídky a fanfikce. Cesta vzhůru. Sny. Ambice.

Ten blog se k tomu pak prostě nějak nehodil.

Ale co se blogu týče, za první rok jsem udělala mnohé - avšak jen v Creepypasta fandomu (oh god, why?!?). Kdo ví proč jsem si díky tomuto teď vybavila hlášku Magneta z X Menů (X Men: The Last Stand): ❝Jsi bůh. Ale jen v říši hmyzu.❞
Docela mě to mrzí, protože jsem se zajímala vlastně jen o horory, překládala jsem Creepypasty a psala na to fanfikce.

Druhý rok se to začalo pozvolna měnit - ke konci roku 2016 mě začaly bavit i další věci. Došlo mi, že jsem kvůli Creepypastě nedočetla skvělou knižní sérii Artemis Fowl, a začala jsem postupně zase chodit do knihovny. Pak jsem začala koukat na Marvel filmy. I na DC. Pak přišly seriály. A já... Pochopila, že bych už nikdy více neměla zaměřovat své zájmy jen na jednu věc a řídit se podle ní. Nechci být ta blogerka, která píše jen horory. Nechci být ta metalistka. Nejsem jí.

Co se týče hudby, nechci být už jen orientovaná na rock, metal,... Občas si poslechnu pop. Občas rap. Občas house. Občas dubstep. Občas vocaloidy. A nikdo mi nebude diktovat, co se mi má líbit. Ráda si poslechnu něco, co mi jiní navrhnou, ale nebudu se jim podřizovat a poslouchat to, co se líbí jim.

A takhle to je i s žánry, s fandomy, se vším podobným.

Dospěla jsem konečně do okamžiku, kdy chci být svá a neřídit se tím, co druzí chtějí - a nechápu, jak jsem mohla tak dlouho žít jako ovečka. Budu mít ráda, co se mi líbí. A jsem podstatně hrdá za tuto změnu v myšlení. A udělám i věc, které jsem se delší dobu vyhýbala: chci se zase pustit do knižní série Upířích Deníků. Kdysi jsem přečetla asi jen 12 dílů, a tak chci najít svůj starý čtenářský deník, přečíst si zápisy, připomenout si děj a dočíst následující knihy, přičemž plánuji také všechny tyto knihy zformovat do recenzí na tento blog a začít sledovat i seriál. Awh, jak jsem si mohla myslet, že je to blbost? Tehdy jsem tu sérii tak prožívala... a nejednou u ní i prolila slzy!

A takové to moudro na závěr: Nikdy se nesnažte být něčím, čím ve skutečnosti nejste. Neutíkat před sebou, být sám sebou... je to úžasné. Stala jsem se znova tím děvčetem, kterým jsem byla roku 2014, protože jsem zjistila, že to, jaká jsem byla později... jsem vlastně ani nebyla já, ale někdo jiný. 
Nikdy se nesnažte měnit na něco, čím nejste, abyste zapadli, nebo naopak abyste byli výjimeční. Buďte prostě sami sebou. Jsem sice jenom malá holka, co píše na net, ale mám pocit, že mé období, kdy jsem byla někým jiným, trvalo už dost dlouho. Teď jsem se vrátila ke svým dětským snům - chci vydat knihu, být dobrá v kreslení, vést svůj vlastní blog... Jen si přijdu o trochu vyspělejší.
A věřte mi, nikdy jsem se necítila plnější života.

Proto dávám sbohem časům, kdy jsem se snažila být někým jiným jen proto, abych se zviditelnila. Tak už to totiž dlouho není.

Teď jsem tu jenom já, nadšená patnáctiletá holka, která doufá, že nastalo období, kdy si bude plnit sny.

A cítím v kostech, že to období už skutečně začalo.

*takovej ten heroic mood, protože jsem začala koukat na Supergirl a asi jsem se do toho zamilovala, awhh* 

Aktuální Wattpad příběh

Spolupráce

Originální charaktery (OC's)

Recent

recentposts
© Aurora Akkaris 2017. Používá technologii služby Blogger.

Random

randomposts